Vietnamské deníky

Vietnamské deníky, 2023

Jan H. Königsmark

V roce 2023 jsem si díky první pořádný švýcarský vejplatě “dovolil” výlet do Vietnamu. Cestoval jsem tam trochu vědomě, trochu vlastně nevědomě, když se za tim teď tak ohlížim.

Proč nevědomě ptám se sám sebe? Tak asi jako levičáka co se “nezajímá” o politiku  a amatérsky zajímá o prožitou sociologii, mě prakticky celej dospělej život fakt fascinuje ta prapodivná směsice komunistickýho kapitalismu, nebo kapitalistickýho komunismu? Těžko říct, po mojí návštěvě a osobní investigativně bych se prostě klonil k definici klasickýho kapitalismu s komunistickou tváří v taoisticko - konfuciánsko - buddhistický zemi.

Proč vědomě, ptám se? Už od rannýho dětství jsem díky dědovi, komunistovi jak poleno (dokad nepřešel na Babiša, sigh, já vim…) a vojákovi z povolání, poslouchal o hrdinnejch vietnamskejch vojácích a vojačkách,  který vzdorovali, bojovali a nakonec i uremizovali s celou velkou slavnoou armádou JÚ-ES-EJ vlastní národ. Žádnej zkurv. jih a východ jako to má Korea. Ne-ne panáčci amerikánský. Tohle je jeden Vietnam a ten je celej náš. Od Ho či mi na po jih vy svině…Nějak tak to samozřejmě interpretoval muj rudej děda a já jako kluk nepřekládal a neinterpretoval a už ve mě to semínko zájmu bylo…Ten konflit, možná víš, drahý čtenáři, trval zkurvenejch dvacet let, odhaduje se, že jsme jako lidstvo díky němu zprovodili ze světa až čtyři miliony duší…fuck war…

No a pak tu byly vietnamky, vietnamečky, vietnámečky…moje celoživotní láska k té části vietnamské populace, které se říká ženská…

Zkrátka do Vientnamu jsem potřeboval a i když se stydim za svojí uhlíkovou stopu a vědomě jsem se rozhodl, že kromě jednoho dalšího tripu do Ameriky už nechci udělat pravděpodobně žádnej takhle příšerně finančně (ani ne nákladnej, celej měsíc i s cestou mě  Vietnam nevyšel na víc než na šedesát tisíc korun), spíš ekologicky a enviromentálně nákladnej debilní trip přes prakticky celou planetu jenom kvůli tomu, abych si zašukal.

Přeju hezký čtení.

Trigger warning - Varování: Mé deníky jsou určené pro dospělé čtenáře. Podávám v nich pouze vlastní názor, který nepovažuji za jediný správný. Obsahují explicitní výrazy, popis konzumace drog, využívání služeb prostituce a sexuální scény. Pokud Vás cokoliv z popsaného pobuřuje, prosím nečtěte je. Ani ty je nečti mami, teď sem napsal proč, tak to prosimtě vypni.

Den první, 9.-10.4; Praha - Saigon

Nerad lítám. Obzvláště nerad lítám skrz ošklivý turbulence. Velký špatný, jak by řekla legendární Jolanda...tak jsou z toho alespoň dvě hloupý básničky...

Náhlá enviromentální ťíseň nad Bukureští

850 kilometrů za hodinu

111891 metrů nad mořem

1000 kilometrů od tebe

8000 kilometrů do cíle

náhlá enviromentalní tíseň v oblacích

nad Bukureští si uvědomíš 

kolik zkurvenejch letů denně

kolik jejich pasažérů vytvoří jednou večeří

bordelu, cos právě odevzdal letušce i ty

Turbulence za Khoramabádem

z lehkýho limba tě probere sexy asijská prdelka

"Sir you need to sit

and fasten your seatbelt please."

zahlásí roztomilá Indíra, úsměv na celý tváři

stane se to chvíli před Najafabádem

letadlo vrní a kynklá křídly

chvěje a naklání se

když tu náhle jakoby nic

rupla hupla

propadáme se vzdušnym vírem

za všeobecnýho jekotu

ulpěl mi nářek moravandy vedle mě:

"Dopiče já se zebleju za lopatky."

koule cejtim až v krku

krk v prdeli

mozek v patě

a představuju si

že nějak tak mě u Shahr-e-Kordu i najdou

poslední zápisek v nerozbitym mobilu

ruka 14 metrů od těla:

tak sem si zase nezašukal...

...

V Saigonu nejen kulturní, ale hlavně teplotní šok. Je půl devátý večer, když vylejzam z letiště do narvaný příletový zóny a spláchne mě nepříjemnejch 39° C a vlhkost ve který se nedá nadechnout. Potkávam se na letišti v noci s motherfuckin Jitkou Herzánovou, sestrou, kámoškou, přítelkyní, prostě jedním z nejmilejších mi lidí na planetě, dáváme cígo na letišti, doprovází svý pacoše pryč do Evropy, aby třeba v Dubaji nenastoupili na letadlo do Moskvy místo do Prahy, dementi overturistický.

Cesta na ubytko taxíkem za dvě kilečka cajk, samotný bydlení parádní, hlad mě ještě vyhání ven a zabloudim na pověstnou Bui Vien Walking Street. Party / red light district, jediný místo v celym Vietnamu, kde je legalizovaná prostituce a už mě tu holky v kraťoučkejch sukýnkách familiérně tahaj za ruku a podbízej se s nabídkou kvalitního bum bumu...Já shánim jen dobrý pho bo a pivko na dobrou noc, sorry krasavičky...Jetleg mě přemáhá a tak se po vydatný véče belhám radši dom…

Den druhý, 11.4.; Ztracenej v Saigonu

Vstávám pozdě a dospávám jetleg. Příjemnejch poledních 35°C a hrubý slunce mě táhne rušnejma ulicema týhle šílený megapole k marketu. Shánění lokální simkarty se stává bojem o přežití a schovkou s ostrejma jazykama sluníčka a asijskýho pomunzonovýho jara. Za klasickejch čičapade pořizuju sim s netem a famózní oběd z grilu alá - upečem co neutíká dost rychle. Poprvé si nejsem úplně jistej původem masa co mám v nudlích, ale je to mňamka. 

Odpoledne heroicky prospim, odložim si pohovor do Švajcu, protože dovolená a po čtvrtý se vydávám na lokální koupák. Vedro je k nesnesení, tričko propotim co hodinu jedno. Koupalistě se čtyřma dráhama je narvaný jako všechno tady. K prasknutí. Hodinku se za 25 korun cáchám s místňákama a jako jedinej exemplář evropskýho samce se okamžitě dostávám do konverzačního hledáčku místních voděodolnejch plavkyň oháklejch stylově do celotělovejch úborů. Konverzace jsou všechny podobný a probíhaj po doplavání jednoho dvou bazénů následovně:

Vietnamka X: Where are you from?

Jan: Czech republic.

Vietnamka X: Krčí rameny a čumí na mě s nechápavym výrazem

Jan: Its in Europe, near Germany.

Vietnamka: Dál krčí rameny...What is your name?

Jan: Jan

Následně se potenciál našeho dialogu poněkud vyčerpává a dem radši plavat dál.

Saigon je špinavá, smradlavá, přelidněná, hlasitá, křiklavym neonem reklam zahlcená, automobily a motorkami ubíjená, nádherně energická metropole, která tě vtáhne do labyrintu svejch tříd, ulic a uliček a dala by se prozkoumávat roky. Street food jakej jsem nikdy předtim neměl šanci jinde ochutnat, tu seženeš za hubičku doslova narvanej na motorkách a rozích každý ulice. Všichni tu se všim hustlej od prvního záblesku ranního slunce do pozdní noci. 

Kdybych to město musel popsat jen dvěma slovy řekl bych po dnešku asi - brutální perplex.

Den třetí, 12.4.; Špína, děti a chudoba

Tohle je pohled Evropou zhýčkanýho muže ve středních letech, žádná vážně míněná sociologická sonda do života současnýho Vietnamu jo, ale toho bordelu všude, tý chudoby...

Míjíš je cestou na oběd, cestou do práce, cestou kamkoliv...špinavý malý děti bez bot pobíhaj okolo svejch příbuznejch, často nemaj nic než trenky a tričko a (klišé jak piča) přesto nepůsoběj nešťastně, spíš naopak, navzdory tý úpěnlivě smutný bídě, ve který se dennodenně pohybujou. Vypadaj až radostně, když pomáhaj nahánět mámě nebo strejcovi turistu ke stánku se smaženym masem, cigárama nebo čimkoliv jinym s čim se dá z naloženýho mopedu obchodovat. 

Veksláků, překupníčků a trhovců jsou tu mraky a stejný mračna jsou tu i těch nejchudších, kterejm nezbejvá nic jinýho než natáhnout ruku před sebe a žebrat. Míjíš starý babičky, který si pro tuhle činnost půjčujou s sebou malý batolata ve slušivejch oblečcích a zatímco ratolest pospává babi mezi nohama a působí na kolemjdoucí dostatečně dojímavě, gerontka s útrpným výrazem přijímá dary od kohokoliv kdo je ochotnej dát jí cokoliv. 

Potkáš tu mnoho postarších mužů bez nohy či na vozíčku, tipoval bych je na nešťastlivce, který se z blízka seznámili s nástrahami minovejch polí.

Potkáš tu přestárlý kurvy toužebně vyčkávající na rozích temnejch uliček, čekaje na dalšího kunčofta dostatečně vožralýho natolik, že neprohlídne pod vrstvou make upu k ní blížící se šedesátý léto, krátící si čas s rukou nataženou před sebe, univerzálnim heslem žebráků.

Potkáš tu nejrůznější kryply na kolečkovejch křeslech z doby kdy teklo Ho Či Minovi mlíko po bradě, ubožáky volepený nejrůznějšíma roztomilejma kožníma chorobama kde neni jistý, jestli jim dřív neupadne končetina nebo prostě jen vobyčejně neskapou za dalšim rohem týhle sauny - města, na ošklivou otravu krve.

Neskutečná bída těch nejchudších a nejšpinavějšich si tu podává ruce se zbohatlíky z mrakodrapů Districtu 1, kteří opouštějí klimatizovaný lobby pětihvězdičkovejch hotelů jen aby si svezli prdel ve svý taky vyvětraný elektrický Kie.

Vietnamci netříděj odpad. Vietnamci neví, co je to koš na odpadky na ulici (edit - pár jich tu nakonec potkáš, když hledáš), ba Vietnamci prakticky nemají ani chodce v ulicích, protože základem tohohle babylonskýho Saigon státu ve státě je moped, ale o tom jindy, chtěl jsem psát o odpadu...ten je všude a když píšu všude, myslim to tak jak to píšu...kdybys pojal vražedný myšlenky vůči průměrnýmu českýmu greenpeaceákovi, zaplať mu letenku do Ho Či Minu. Jeho útlocitný srdíčko by tohle nedalo a pravděpodobně by ho našli druhej den po příletu jak s infarktem skončil zapadlej v hoře smetí v okolí Bất Động Sản marketu nebo jakýhokoliv jinýho frekventovanýho místa, kde se povalujou kopce, vrchy, horstva ba pohoří hnusnejch zbytků všeho nad jejichž hromaděnim dávno místňáci ztratili kontrolu a o jejichž poklízení se pokoušejí čety hrdinnejch metařů v celotělovejch oranžovejch mundůrech, Buddha ochraňuj jejich zpocený těla, zoufale bojující s dalšími a dalšími odpady, který tahle jedenáctimilionová metropole produkuje.

Je z tý vší kombinace nejrůznějšího smradu z odpadků rozkládajících se v ulicích, smaženejch mas ze stánků a smogu nekonečnejch proudů aut a motorek člověku nejen do blití, ale hlavně smutno, když tu sleduje jak se jako druh řítíme do hnusný klimatický záhuby, v jedný ruce cigaretku JET - special blend, ve druhý řidítko vespy a na tváři zenovej chill Tao úsměv. 

Den čtvrtý, 13.4.; Noční bonbón a rady zkušeného prasáka

Událo se v noci ze čtvrtka na pátek. Kupuju od přivětivý štětule Thao, v jejímž luxusním hotelovym apartmá č. 23 ve 4. patře zaplivaný uličky Đỗ Quang Đẩu sem byl na "masáži", jednu candy (klasická holešovická kulatá, kdo ví, ten ví). 

Je s ní docela prdel (doslova - nechal jsem si od ní vykouřit pinďoura přes kondom). Mluví fajn engliš (angličan by to popsal jako klasickou broken english speaking whore) a taky sežene tu kouli žejo...tak se domlouváme na setkání po 9. večer zas v jejim pokoji až pro nás vyřídí nákupy.

Thao je asi 25 letá MtF (Male to Female) trans, velkou sebedůvěrou neoplývá, pokaždý, když jí napíšu, že mi připadá hezká, shazuje se a tvrdí o sobě, že se nemá ráda...pro Asiatky se kterejma se tu bavim poměrně normální věc. Pochází z Can Tho, města na deltě Mekongu a jako sex worker se živí už 5 let, od tý doby, co se přistěhovala do Saigonu.

Docela spolu vajbíme a tak je druhý večerní setkání, kdy si splitnem sehnanou extošku už je spíš jen o pokecu. Pouštíme si na střídačku z jejího telefonu songy co máme rádi a čekáme až to najede. Půl hodiny. Hodinu. Dvě. Nic to nedělá a Thao nasraně datluje svýmu dealerovi něco ve smyslu, že chce prachy nazpátek, nebo ho prej přijde rozsekat mačetou na kokosy. Loučím se s ní a odcházim hledat pivko. Štěstěna ti vždycky přihraje do cesty přesně ty lidi, který máš potkat v ten danej čas na tom správnym místě. Asi 10 metrů od hotelu, kde bydlí Thao potkávám na zahrádce restaurace Karla. Od pohledu šedesátník, trošku širší, ale silnej chlap s potetovanejma zápasnickejma prackama, na první pohled brunátnym obličejem, oči rudý, prozrazující, že pár Saigon lágerů už na tomhle místě, vervanym do rušný ulice kousek od Bui Vienu, skolil.

Sedí sám a já se rozšafně přidám k němu. Důchodce Karl, kterej tu žije už přes deset let, po  seznámení a poté co vyjde najevo, že si se mnou bude moct pokecat německy, doslova roztaje jak Němci u Tobruku. Vypráví mi o tom, jak jsou tu negři (jeho slova) nebezpečný a střílej turistům ošklivý věci za velký peníze (roztomilá konverzace s Němcem žícím na vejminku v Jihovýchodní Asie, au au). Dál jsem oblažen monologem na téma - coury a Saigon lager už dávno nejsou co bejvaly, ale potom si docela hezky zanadáváme na vedro (ach, to pradávné anglické konverzační téma dvou lidí, který by si jinak neměli co říct) a doporučí mi ostrov Côn Sơn  na jihu Vietnamu a já po prohlížení google fotek ihned pojímám touhu jet přesně tam a tím padá i můj původní plán cestovat postupně podél pobřeží na sever.

Objednávam ještě jeden ležák Saigon, jdu se vychcat a pak se to stane. Svět se protočí na ose jako glóbus, rukama i nohama mi projede známý horko a hlavou první vlna najíždějícího chemickýho štěstí. Euforicky doslova dotančim zpět na plastovou židličku zahrádky a blaženě skrkám pivko, kouřim cígo za cígem a poměrně úspěšně předstírám, že Karla poslouchám. Jako zkušenej rekreační uživatel tanečních drog si dobře uvědomuju, že stav, kterej je teprve teď v nájezdu bude velmi rychle eskalovat a tak píšu Thao jak je na tom a jestli se u ní v jejim klimatizovanym pokoji můžu na chvíli schovat, protože místních půlnočních 32° C je najednou k nesnesení. Po zaplacení se loučim s Karlem a mizim rychlostí exaltovanýho blesku zpět do jejího hotelu. Ona je na tom stejně jako já a další hodinu se společně koupeme na silnejch vlnách půlenýho divokýho vietnamskyho medvídka. Se smíchem opět píše dealerovi, tentokrát velmi vřelou a omluvnou zprávu. Pak už se loučim a mizim spát.

Dnešek jsem prospal a prošoural po okolí bytu, stihl si zarezervovat termín k zubařovi a nasrat asi 10 prodavaček na Central marketu, když jsem si nebyl schopnej vybrat ze žádný z jejich sexy Armani made in vietnam košil za 150. Pokračování zítra...

Den pátý; 13.4.; Potkali se v Saigonu

Večerní tinder rande. Xuan je roztomilá třicátnice, pochybuje o sobě stejně jako Thao. Mohl bys těmhle holkám dokola opakovat, že jsou skvělý, chytrý, zábavný, zajímavý a cokoliv dalšího a stejně od nich, dcer velkýho Ho Či Minha neuslyšíš nic než pochybovačný, sebeshazující narážky vyjadřující nezdravou míru nízkýho sebevědomí, tak obvyklou pro lidi se kterejma si tu povídam. 

Ne zlato, fakt mi dnes nejde o nic jinýho než o company, ujišťuju jí po jejim dotazu a opravdu to tak i myslim. Jak by řekl velkej de Saint-Exupéry, člověk je nejvíc sám mezi lidmi. Osamocenost v megapoli člověka zasáhne ani neví jak, obzvlášt když se celý dny motá mezi davy zpocenejch tlup evropskejch rozjařenejch zoomerů, který Saigonem poskakujou a pořvávaj uvolněně a bez jakejchkoliv starostí o budoucnost.

Dostaveníčko u Michellinskou hvězdou ověnčený Pho Viet na jedný z rušnejch tříd Districtu 1 po osmý hodině večer. Distingovaná dámička v roztomilejch černejch šatech s volánkama a její date, evropskej chlupama zarůstající mongoloid v šortkách, který tejden nevyměnil a tričku co sehnal před hodinou v Central shopping districtu za 100k dongů. 

Absolutně nepoznávám rozdíl mezi phóčkem, který jsem si dával včera u babi v boční uličce za 30k a touhle Michellinskou polívkou s prej domácíma nudlema za 150k. Xuan to šmakuje a pak si hezky povídáme a ukazujem fotky z cest.

Co mě fascinuje je přelidnění staffu v každym obchodě a krámku a restauraci, tento nevyjímaje. Na evropský poměry je tu lidu hrozivá horda. Dva hjumaníci na tebe hlasitě začnou vyřvávat v pozdrav hned potom, co ti třetí otevře dveře ať vstoupíš kamkoliv. Čtvrtej, ten s nejlepší angličtinou, tě začne úslužně vyslejchat, co že jako chceš a pátej s šestym už čekaj připravený na značkách opodál, aby s tim jakkoliv pomohli. To, že je Asie přelidněná, všichni víme, ale tady se to doslova materializuje před tebou mezi stěnama klimatizovanejch obchodů a krčem narvanejch zaměstnanci, zběsile toužícími po šanci obsloužit tě a dostát tvejm žádostem, byť by byly sebedebilnější.

Projdem se pak s Xuan směrem k řece skrze divoký davy hlavní třídy, kde mladý vietnamský rappeři s početnym obecenstvem a stejně mladý, ale úplně trapný kucí co zpívaj něcojakodechovku před prázdnejma židličkama, rozjíždej svý street shows. 

Z hlavy mi už asi nikdy nezmizí obrázek životem znavený, spící, asi sedmdesátiletý babičky, voháklý v krásnym červenym ao dai (zdobnym kimonu pro ženy) se  zlatejma jestřábama, stříbrný dlouhý vlasy po prdel. Nón lá (typickej klobouk) obrácenej špičkou dolu, ležící před ní, narvanej menšíma bankovkama. Zástupy kráčející kolem jejího těla a ona poklidně dřímající spánkem spravedlivých, vydělávaje i v nevědomym odpočinku. Passive income freaks by slintali blahem, kdyby tohle viděli.

Saigon river páchne rybinou, ale fouká tu příjemnej větřík a u jeho břehu si můžeš kecnout na čtverhranný betonový krychle, který tu evidetně považujou za lavičku. Čumíme přes řeku a chvíli si ještě povídáme, doprovodim ji pak na parkoviště, sveze mě kousek směrem k mýmu bydlení na mopedu. Měl jsem pocit, že trochu flexí, když předjíždí motorku za motorkou a kličkuje mezi automobily, asi aby mi ukázala, jak skvělá řidička je.

Stojím před železnou bránou vysokou tři a půl metru, zakončenou kovovejma ostnama a obehnanou drátama elektrickýho vedení táhnoucíma se odněkud někam, který rozhodně nepřidávaj možnosti přelezení na druhou stranu na pravděpodobnosti. Bydlim za ní. Do teď mi s pani, kterou mám v telefonu pojmenovanou jako Nguyen Tran Brána, hezky fungovala transakce alá Jan přijde v jakoukoliv hodinu, prozvoní a pani Brána se do 5 minut došourá votevřít mu. Dnes ne. Karma je kurva, moc promiň Veroniko za to moje vietnamský šílení. Stojim před tou zubatou zamčenou konstrukcí a po pátý prozvánim Brány telefon. Nic. Vzdávám se a promejšlim možnosti spaní v parku nebo v nejbližší postranní uličce a protože disponuju jen velmi omezenou hotovostí a slábnoucí baterií telefonu, rozhoduju se zkusit Thao. Moje saigonská bff se ukáže jako nejlepší fella a nechává mě přespat ve svym hotelovym pokoji. Fuck you karma. 

Na klidu dušičky mi moc nepřidá, že sarkastická transka Thao, ještě před tim, než vypadne z pokoje na obchůzky okolo bloku za nákupy ("I have lady days, I need menstrual pads" hahá) vtipkuje větami jako: "Sleep well honeyyy, I cut your dick in the niiight." a posílá mi přes postel prstama spojený Céčka do srdíčka a u toho na mě plazí jazyk a kroutí oči ahegao.

Jsem z Ho Či Minhu po 5 dnech vyčerpanej. Fyzicky i psychicky, uvědomim si, než okolo 3 ráno konečně odpadám do krátkýho bezesnýho spánku.

Den šestý, 14.4.; Hagling aka smlouvání aneb kolonizování dollarama

Dočteš se to snad v každym průvodci, kterej najdeš...Smlouvejte o cenu, jinak vás hroooooonzně natáhnou. Dovolte mi prosím podat trochu jinej pohled na tuto příručkami celýho světa a místními prováděči cestovních kanceláří propagovanou píčovinu. 

Stojím v krámku mladýho kluka v Central trading district. Prodává trička po 100k donzích, za 100 korun českých a stávam se svědkem následující konverzace:

Mladej Zoomer Turista: I'll give you 500k for these shirts.

Prodavač: No sir, we agreed on 600k before.

MZT: No I give you 500k.

P: No sir, we have agreed on 600 k before.

MZT: 550k?

P: No sir, we have agreed on 600k.

MZT: There is nobody in this shop but me, you need the money. 550k.

Jejich dialog se posléze zasekává na mrtvym bodě. Mladej turistickej kokot si někde na tripadvisoru přečet, že se má hádat o prachy a tak pičus disputuje s nebohym místňákem o 2 zkurvený dollary jako by na tom záležel osud celýho prvního světa a nakonec blahoskloně zaplatí 580k, když už se na něj mladej Vietnamec nemůže dívat a poslouchat ho.

Nepřestávám se smát, když to při vybírání trika slyšim a pozoruju tu absurdní scénku jak z pera velkýho Vaška Havla. Z odstupu jednoho dne mi už vlastně ze svědectví oného do smíchu neni. S Albertem Einsteinem zde kývám nad jeho citátem. "Pouze dvě věci jsou nekonečné. Vesmír a lidská hloupost. U té první si tím však nejsem tak jist."

Ty dva dollary vyděláme jako pracující obyvatelé severní polokoule během pár minut. Místní kluk si tu za ně může koupit dva obědy.

Pravda je však zašmodrchaná jako kabeláž na zdech postranních uliček Ho Či Minova města. To, že se tu na tobě skoro každej snaží přiživit a napálit ti co nejmastnější Thuế Du Lịch, turistickou daň, je druhou stranou tý samý mince. Vážně bych to dokázal brát, kdyby se smlouvalo s prodejcem káry nebo baráku o miliony, v trift shopu pro lokály při handrkování se o dollar dva mi to však přijde jako totální vydlabaná demence bílýho kolonizátora zneužívajícího místní zvykovou kulturu smlouváni k ušetření velkýho prázdnýho nic.

Jdu večer s Xuan na street food. Protáhne mě okolo nejrušnější silnice co sem kdy viděl. Je sobota večer a nekonečný hadi na sebe nalepenejch mopedů a krokodýlí smečky aut zahlcují silnici natolik, že přecházení na druhou stranu se stává real-life strategií z dosu "Žába přechází silnici". Měl jsem dodnes pocit, že tento talent mi, hipsterovi léta žijícímu v Praze a programově ignorujícímu všechny její dementní nekonečný červený na přechodech a vyjebanou absurdnost magistrály, nechybí ba naopak jsem sem byl na svý schopnosti přecházení ulice kdekoliv a kdykoliv hrdej. Vietnam tě naučí, že Asie je na jinym levelu, nejen co do zalidněnosti, ale i talentu přecházení fuckin štrýtu. Xuan mě čapne za ruku a táhne mě jako pejska za sebou skrze štangle na sebe navazujících mopedů, působících doslova propojeně, tak natěsno se tu jezdí. 

Ho Thi Ky Food Street je přeplněná lidma natolik, že se tu dá chodit leda krokem ve stylu libeňskej důchodce si zašel do Albáče pro dvě housky v sobotu dopoledne. Stánek na stánku nalepenej na další stánek. Langusty, chobotnice, šneci, hovězí, lososi, vepřový na špejli, sushi atd. atd. vegetariánův ráj...

Ochutnal jsem tu Balut, kachní vařený embryo. Mňamka podávaná s kořenim a trochou zelenýho listí. Chutná to jak naše vejce na tvrdo, akorát je v tom trochu víc peří ze zárodků křídel, hezky to křupe.

Xuan mě sveze do parku Công viên 23 a rozhodujem se, že přespí u mě, protože se jí už nechce jet přes celý město zpět domu. Je ze mě klasickej sexless inkeeper a trauma terapeut, svěřuje se mi, než usíná se svou poslední špatnou zkušeností s chlapama: "I hate Australians, fuck them.", zahlásí než mi usne v náručí. Its ok babygirl, Im gonna be your hand touching no fuck boyfriend for tonight then...

Ráno mizim do Mui Ne, letoviska u moře. Mám sračku jak bagrista po sedmym budvaru a tak pro mě bude 4 hodinová jízda sleeperbusem pořádná výzva. Moc doufám, že na palubě toho meziměstskýho korábu je i hajzl, jinak se z toho poseru. Doslova.

Den sedmý; 15.4.; Tohle je pro všechny flinky a floutky

Část první - večer

Je mi blbě, prospim celej siddharthův den, ale v podvečer, lákán touhou říct čau ahoj Jihočínskýmu moři, se vydávám vstříc vodě a pláži. Je už dávno tma, na nebi září srpek k novu zahalující se bílý koule Měsíce a hvězd hrajících s nim billiárd, jejich rozkutálený světýlka se schovávají za několika po černym obzoru líně povalujícíma šedavejma dírama obláčků neohraničitelnýho plátna noci.

Neznám to tu a tak se logicky dle Murphyho zákona: pokud existuje nějaký způsob, jak to udělat špatně, tak ho najdu; vydávám blbou trasou okolo hlavní silnice, místo abych prošel hned nejkratší cestičkou k vodě u stanoviště lokálních rybářů. Odsuzuji se tak k hledání prostupný cesty skrze luxusní guarded resorty hotelů paraziticky nalepenejch kolem přístupů k pláži jako Vetřelec v Ripleový střevech.

Nádech nosem. Výdech ústy. Lehkej vánek tě pohladí svejma prstama po tváři a slaná vůně nočního přílivu zaštípe v nose. V uších serenáda vln neúprosně, nekonečně, nevyčerpatelně omýlajících dlouhý pláže Mui Ne...jsi tak blízko, po tak dlouhý době...a místo toho, abys prošel brankou, která je 5 metrů před tebou a konečně zabořil špičky i paty do jemnýho písku a nechal si olíznout kotníky solnejma jazykama vody, zoufale rukama komunikuješ s dalšim strážníkem dalšího letoviska, kterej tě prostě nesmí na tu veřejnou pláž tudy pustit, protože jinak by Ho Či Min vstal z hrobky mauzolea a umlátil mu manželku čurákem...

I na podruhý a na potřetí prohrávam ve hře na schovku s postaršíma dědulama voháklejma v uniformičce a čepičce ladících barev, která jejich oficiélnímu vzezření dodává na patřičný důležitosti. Na počtvrtý narážim ve středisku Nam Chau na strejca, kterej je dostatečně zabranej do skrollení mobilem či má v piči...tak ŇAM CHAU CHAU zdravim konečně moře, když se propletu labyrintem bungalovů a chodidla se propadnou do teplejch zrnek písčitý pláže osvětlený pouze tenkym srpečkem unavený luny.

Jako vážka bažící po světle lampy já i moje střeva zatoužíme za chvíli po plechovce studený coca coly. Usedám pak na židličku pool baru jednoho z dalších hotelovejch objektů do kterýho sneaknu skrze opuštěnej plážovej výčep, usedám a jestě než si stihnu u rozesmátýho kluka za barem objednat předraženou pepsi, už je u mě další důležitej dědek - sekuriťák, bohorovně se mi vopírá vo židli a kváká něco vo modrý pásce. Nemam nic. To nemáš mít, to je host, jak by řekl strejda Izer. Dědula, sympatickej jak komár zakousnutej do šourku, to po chvíli vzdá a já si poklidně čtu a vyměňuju pohledy se sexy vietnamskejma manželkama, který se střídaj na baru, aby sobě a manžílkovi sedícímu opodál, sledujícímu ratolesti švitořící na pódiu ve skřehotavym karaoke, donesli další rundičku z all inclusive baru.

Brodim se přílivem po pláži směrem ubytko a opět, neznaje brazilský ghetto štajly lokalního realitního trhu, kde skoro každá část pobřeží slouží gentrifikujícím hotelovejm komplexům, zabloudim hledaje hlavní silnici, do dalšího vacation spotu vyhrazenýho pro bohatší = lepší příslušníky lidskýho pokolení. U vypustěnýho bazénu mě nejdřív přivítá štěkot tří čoklů a hned potom už mi ujo Trang, minimálně šedesátiletej soudruh s nosem kulatym a vrásčitym jak kokosová skořápka, svítí do xichtu baterkou a prackama se mi snaží zabránit v dosažení brány či úprku a hlásí cosi o zadrženym západnim imperialistovi do vysílačky. Nemám náladu ani na něj a už vůbec ne na seznamování se s kymkoliv kdo přijímá jeho bitevní povely. Prosmejknu se strýkovi okolo ramen a utíkám směrem k východu. Chudák vůbec nechápe co se jako kurva děje, vydává se za zběsilýho stěkotu olisalejch dogísků za mnou, klouže na schodech a rozseká si u toho držku jak Američani při bitvě v údolí Ia Drang (Údolí stínů). Pomáhám mu vstát, generalisimus Chi kapituluje do mejch rukou a já vítězně mizim k domovu.

Část druhá - Easy rider aneb tohle mýmu fotrovi prosim neřikejme

Dopůldne před dvanáctou a já mám žaludek furt na vodě a tak se domlouvám s místnim hostitelem Sue, že si od něj pronajmu motorku abych se nemusel ploužit skrze rozpálený uličky městisu pěšmo. Taky proč se hezky nezabít v Jihovýchodní Asii žejo. Nikdy sem na tom nejel, na mojí po otci zděděnou velkou šišatou lebku nesedí žádná přilba, ale doprava je tu vesnicky rozbředlá - ideální treninkový prostředí. 

Po 50 metrech víš. V hlavě ti naskočí motorkářskej rokenrol a škrtíš páčku plynu zběsile k sobě, kola sviští po asfaltu a Dennis Hopper s Peterem Fondou se k tobě připojej na svejch harlejích. Zastavuju exaltovanej z nově nabitýho skillu u stánku vedle hlavní cesty na cíčko a blikne mi na mobilu zpráva od fogyse: Kvituji, žes vypustil ideu 🛵. Připadá mi to, vzhledem k tvým řidičským zkušenostem rozumné...Táta.

Tak jasně tati...

Projezdil jsem ten den okolí Mui Ne, dohodl si cestu busem do Vung Tao, kde se mám ve středu potkat s Xuan, koupil probiotika na mou úpěnlivou srajdu a trávil horký odpoledne usrkávánim nejrůznějšich slazenejch drinků ukrytej pod deštníčkem v barech s výhledem na úžasně nádherný i smutně zaprasený pobřeží. 

Den osmý, 16.4.; Go East - Go West

Go East 

Seděj u stolku naproti sobě, dva kamarádi, sousedi, právě teď však nesmiřitelný rivalové. Hrajou Go, jednu z nejpradávnějšich lidskejch her, ne nadarmo zařazenou japonci do velký trojice základních her (vrchcábi, šógi a go). Člověk proti člověku na gobanu 19x19 průsečíků. Viz wiki - Go není hra orientovaná na ničení. Všechny kameny mají stejnou hodnotu a jejich síla záleží na jejich umístění v konkrétní situaci. Kameny se spojují do skupin a ty pak tvoří organické struktury, které buď přežijí, nebo zahynou. Během hry na desce proběhne spousta proměn – vzestupů a pádů, malých proher a dočasných vítězství. 

Usedám vedle papá majitele a jeho kámíka a fascinován pozoruju to divadlo z první řady. Oba zadumaně a rozvážně provádějí svoje tahy. S vítěznými gesty za zvuků do sebe vrážejících kamenů si postupně klestí cestu k velkýmu, emocemi nabitýmu finále. Taťulda najednou zuřivě přikládá pod kotlem emocí, z klidu pomalejch tahů se náhle stává přestřelovaná a válečný tažení s cílem obrat protivníka o nejlíp postavený šutry. Majitel Bọt Biển Homestay, kde jsem na pár dní rezidentem, pleská rukama, dupe patama do země a po několik dalšich tazích vzdává hru. Prohra je neodmyslitelnou součástí života nás všech. Plody victorie ve válce, ale sklízí jedině vítězové a tak soupeř vstává ze židle, bere do ruky tyč a z palmy, která poskytuje blahodárnej stín malý zahrádce, zklepne jeden kokos, rozloučí se a s uspokojenim nad dnešním sukcesem, odchází domů, bohatší o jeden plod sousedního panství.

Po večeři mě na pláži atakuje pět stray dogos, rozrazim si skrz ně cestu, rozeženu je zvukem klaksonu a odjíždím spát.

Go West 

Brzký ráno. Rozhoduju se navštívit mý Brašany Buddhy, který odpočívaj na lokální velehoře, 695 metrů nad mořem čnějíci Tà Cú. 

60 kilometrů vzdálená lokalita o který google tvrdí, že jí zdolám za hoďku, mi zabere hodiny skoro dvě. Na mym prdítku, jemuž nefunguje tachoměr ani ukazatel naplněnosti nádrže, ve zpětnym zrcátku vidim leda na svuj pupek a má zrychlení z nuly na 100 za nikdy, drandím nejdřív v blažený rychlojízdě po prázdný dálnici a poté už v okolí Phan Thiêt značně pomaleji. Jsem nucen kličkovat dopravou všemožnejch rikšů a tříkolek naplněnejch zemědělskym vybavenim, projíždím okolo maminky, před kterou sedí její sotva desetiletej syn a drží v náručí celou klimatizaci, předjíždím náklaďáky nacpaný dračím ovocem, za nimiž se táhne specifickej černavej smrad pálenýho benzínu.

Na Tà Cú vyjíždím lanovkou, hora je po ránu až na pár tlup uřvanejch ruskejch turistů a na ně čekajících restauračních slouhů a žebravejch mnichů prázdná. 

Čtu si chvíli Keseyho a usínám ve stínu lavičky, nedaleko od jedný z mnona modliteben se sochou Siddhárty Gautámy v nadživotní velikosti. Tato je poněkud speciélní, Bráchovu hlavu tu osvětluje dokola provedenej mnohobarevnej neon s blikající otočenou svastikou, pro Evropana stále natolik děsivej symbol, tady ho na svatejch místech a náhrobcích potkáváš všude.

Z hory se vydavám pěšmo dolů s heslem z filmu Jedna ruka netleská: Dobrodružství, který není nebezpečný, není dobrodružství. Track do "základního tábora" lanovky je místy o držku, ale jsem na něm, krom pestrobarevnejch motýlů a červenejch ještěrek, který mě doprovázej, úplně sám, tak vzácná věc ve Vietnamu!

Chvíli po odjezdu z Tà Cú pošlu moped i sebe na kolena, naštěstí sem v tý chvíli jel krokem, je z toho tudíž jen pár odřenin na těle i řidičský sebedůvěře.

Vydávám se okolo pobřeží. Víc a víc do mě kopou neúprosný kopyta mocnýho odpoledního asijskýho slunce. Nejprve proklínám svou volbu, protože upravenou hlavní komunikaci brzy střídá asfaltka, jež se asfaltkou dá nazvat jen asi na deseti procentech svý šířky, zbylejch devadesát tvoří nejrůznější výmoly, štěrkovitý jamky a jámy a rigoly o délce fotbalovejch hřišť. Slunce nepřestává dusat strnad ani mě a tak jsem nucen často zastavovat na cíčko / drink pauzu. Silnice se po pár kilometrech naštěstí stává sjízdnou.

U opravny motorek s logem zlopověstnýho Shell místní kucí pálej plasty, když zmerčí moje fotografický pokusy, začnou zběsile hromadu hořícího sajrajtu hasit. Pozdě vykukové! Akorát ste dodali fotce na akčnosti, dík.

O pár kilometrů dál mi dochází dech, mám hlad a fakt se potřebuju na chvíli skrejt před ostrejma prstama divokýho klavíristy Sona, kterej mi do ramen i hlavy vypaluje koncert o úpalu a mdlobách. Kousek od solných polích zastavuju u krámku dvou starších manželů. Mamka, když vidí moje rozedřený koleno a hnácu, hned se dere mi čistit končetiny, sežeru jim polívku co mi nabídnou, táta se mnou vytáhne dvě žvára a ještě si odmítnou vzít nabízenejch 50k. Klaním se několikrát v pozdrav jejich dobrotě, nakopávám motorku a vracim se na štrýt vstříc dalšímu souboji se soudruhem silákem Solem.

Blížící se město poznáš tak, že první ucejtíš puch smogu, rybiny a všeho jinýho humplu. Přidej do rovnice Sonne, od rána do pozdního odpůldne bláznivě práskačkou biče mlátící do veškerenstva stojící mu v cestě plus divokost veřejný dopravy, kterou jen snažit se popisovat, znamená zadělávat si na postraumatickej syndrom a víš, že maturita z řízení je před tebou.

Vjet po pátý odpoledne do centra Phan Thiêt, je jako cherry rajčátko skočit do mixéru a snažit se vyhnout katastrofě. Toho hluku a vzruchů...Mamina vyzvedávající dítě před školou, to nasedne k mladším siblingům, dva před mámou, jeden usazen za ní a už se zařazujou do kolony a míří domů...Zastavuju na random, hladovej opět, před KFC. Chlouba západního imperialismu tu otevírá dokořán svý rádoby přívětivý kapitalistický dveře, aby pomáhala sytit hladový krky všemožných rolníků a dělnic Vietnamu.

Pak už jen dalši freeride k domovu. Ten zmrd Slunce konečně vodtáhnul otravovat nad Evropu a já i Fred Durst z Limp Bizkit si na dálnici zpíváme: This time I'ma let it all come out / This time I'ma stand up and shout / I'ma do things my way, it's my way / My way or the highway. 

Den devátý, 17.4.; Mui Né - Vung Tao

Kokrkhající kokot kohout mě vyrve ze sna po čtvrtý ráno. Balim freneticky i nadšeně bágly. Sue, syn majitelů homestay, mě kasíruje o 250k za vyprání prádla, půjčení motorky na dva dny a svezení na bus. Mui Né už je vzhůru v čilym obchodnim ruchu jitřního nasazení. Podomní prodejkyně phóček i kafíček a škeblí roztáhly už na asfaltky hlavní třídy svůj merchendise a my se okolo něj prodíráme. Místňák Sue, šikovnej mladej kluk bez trička ve žlutý helmě a jeho těžkej náklad obalenej báglama - stárnoucí millenniál odkudsi ze srdíčka Evropy, opouštějící jeho hood. Sorrýsek za ten odřenej bok mopedu kámo, tak zas nikdy nashle.

Sleeper bus má přijet v 6:20, ale švýcarská přesnost se tu, vzhledem k brutalitě veřejný dopravy, dodržuje poněkud těžko. Stojim u smradlavý trubky pravý strany krajnice a vyhlížim svůj ride, kdyžto se za mnou s mocnym žuchnutim, za vyjeknutí jednoho z lokálních čoklů, poroučí u stánku s banh mi bagetama k zemi malinká vietnamka oháklá v celotělovym černym kombiné. Pesan přežil srážku bez úhony a se sklopenym ocasem odbíhá pryč ke svejm souputníkům. Panince pomáhaj kolemjdoucí na nohy, naříká a kulhá, když jí usazujou za postranní čárou, můj opožděnej koráb konečně přijíždí. Mui Né mi teda stihlo na rozloučenou namalovat divokou pohlednici.

Po čtyřech hodinách vybíhám z busu v rozhyconavym Vung Tao, mám za hoďku odplout se Xuan na ostrov. Stopuju dva moto dědky, jeden mě zadara sveze víc než 2 kilometry až k pobřeží a odmítá si vzít jakýkoliv peníze, díky dědo Jang. Stav vesmírný rovnováhy se záhy naplňuje. Jin prudce zabrzdí u křižovatky, ihned poté, co se za Jangem zavře zatáčka. Gestikuluje na mě pěti prsty a huláká cosi o maríně. Ok ty energickej dědulo, jedem. Veze mě sotva 500 metrů a na parkovišti vytahuje z naditý šrajtofle 50k dongů a máchá mi s nima před xichtem. Tak zase prrr, vysvětluju mu prsty, že padíska si na mě fakt nevydělá, ukazoval na ruce 5 prstů, ne padesát, jak je to obvyklý jinde. Rvu mu do ruky 5k a dědek, nevzdávaje svůj souboj s pitomym bílym zbohatlickym turistou, mě pronásleduje až ke Xuan, která na mě čeká opodál ve stínu palem..."Kurva ale dopiče, Please tell that motherfucker, that Im not gonna give him anything else, he said 5k"...bouří má cholerická hlava a huba metá česko anglický nadávky. Xuan mě umluví ať mu dám dalších alespoň 10k, vzdávám se, házim na strejca Jin další prachy a on konečně odjíždí. Odvěká dichotomie světla a tmy se naplňuje.

Do bělosti mě pak vypálí kulatej, asi 123 cm vysokej cápek, říkejme mu pro účely týto věty Pička, ihned potom, co já se vydám v ústrety pokladnám společnosti Greenlight Marina, abych prohrál s kafkiánsko-byrokratickou logikou vlídný pokladní v disputačnim klání ~ proč jako kurva dnes už nejede další loď, když je půl jedenáctý dopoledne, Pička se nalepí na Xuan a otravuje jí s nabídkou kvalitního taxi, seafoodu ze zlata a všech jinejch možnejch asijskejch hor i se všema jejich horákama na rezavejch rikšách..."He is bothering me, even tho I told him, that he should go away," a to né, Pičko, to né, rozjedou se opět písty mý furický litoměřický lokomotivy do vzteklýho klusu, posílám Pičku přesně tam kam patří a odvádim si svou dámu v nesnázích hezky pryč.

Odpoledne zasvětíme se Xuan několika hand holding sessions až pod náma praská postel. Vyplňujeme mezery v komunikaci vzájemnou výukou sprostejch slovíček, nejdůležitějším to fundamentem každý výuky cizího jazyka. Učit vietnamku vyslovit kurrr vaaa je skoro stejně nemožný jako když se já snažim zapamatovat jednoduchý vyslání do prdele: Du Ma May.

Večerní procházku po tomhle vietnamskym Miami, jehož podezřele uklizený ulice lemujou předražený bary plný australskejch důchodců na odpočinku, vyplňujeme dvojbojem cucání craft beers a posedávaním na promenádě pláží, kde nás lechtá přívětivej vánek moře a jeho marně se do písku vpíjejících povolnejch vln. Nebál bych se označit tohle město za São Paulo Vietnamu, akorát tady konvertoval starej dobrej Jozua z Nazaretu ke komunismu, v noci ho soudruzi osvětlujou pěkně do ruda. 

Den desátý, 18.4.; Vung Tau > Con Dao

Prodíráme se davy přístavu, obklíčenýho mmoha modro žlutejma loďkama chudejch rybářů, který už za časnýho rána vydělávaj na svůj chleba vezdejší se sítěmi v rukou, klobouky a hutky a čapky na hlavách.

Náš katamarán, pojmenoval jsem si ho Šipka ~ Mũi tên, vyráží narvanej k prasknutí zvědavci nejrůznějšího věku a pohlaví, tři plný paluby člověčiny. Vung Tau a jeho pahorky brzy mizí z dohledu. Šipka prolítává okolo větších rybářskejch lodí, odpočívajících trucků moře přeplněnejch kontejnery, knarrů, karak, hulků dalších a dalších bótů, prámek a trajektů.

Počasí je dnes opět výstavně fotogenický, plný pohádkově kulatejch obláčků skrz něž šajní ranní slunce a tak se ihned po vyplutí mění záď v uměleckej plenér. Každá slečna i dámička přece nutně potřebuje na instagram selfíečkem nebo přítelíčkem vyblejsklym obrázkem, zavést záznam o důležitosti svý existence.

Šipka nechává brzy všechny líný lodě za sebou, chvíli nám na pravoboku společnost tvoří elegantní dlouhý ramena turbín větrnejch elektráren. Pak už se za nekončícího pohupování a intenzivního řevu resselovskejch lodních šroubů, který kreslí do hladiny bleděmodrou rejhu, osamostatníme a řítíme směrem na Con Dao. Nejprve skrze zelenou vodu, tolik viditelně znečištěnou špínou produkovananou potřebami lidský existence, po pár kilometrech barvící se do temně modrejch odstínů.

Perla Jihočínskýho moře se po třech hodinách plavby začne před Šipkou vykreslovat jako vzdálená vlnka na obrázku francouzskýho impresionisty, dokud se skalnatý pobřeží nezazubí a hory ostrova nezvednou do majestátní vejšky a my nezakotvíme.

Opouštíme Šipku ve všeobecný tlačenici rameno na rameno s jinejma dychtivejma tůristama. Přístav klenotu Vietnamu je oblepenej taxi zmrdama, jejichž hlavní pracovní činností, hned  poté co první Achilles seskočí ze štítu lodních schůdků na pevninu, je nacpat jim kufry do předraženýho taxi a zabránit jim tak v setkání s místní dědoušky, který je deset kilometrů do centra města můžou svézt za polovinu ceny.

V Šipce se střídalo na obrazovkách hlasitý disco s jedinym hlášenim. "Please, we keep the Con Dao island clean, help us with it." Škoda, že to nepouštěj i v amplionech ve vesnici. Už cestou od lodi k městu se vybarvuje krutá realita, zdraví nás přírodní scenérie jak vystřižená z National Geographic ~ Skládka edition.

Líný odpoledne. Dva herci z Felliniho Krásnýho života. Pokoušim se učit Xuan plavat, ale na mělčině se mění spíš ve vorvaně na ketaminu. Pláž je zajebaná odpadkama jako všude jinde. "Today beach not clean, maybe in two three days, sometimes the see brings lots of garbage from the see." zahlásí Pepik z homestay, když se potkáváme u moře. Vzduch se tu dá, oproti pevnině, dejchat a ve vodě nenarážíš při šnorchlování na medůzy z plastovejch pytlíků.

Zítra cestovačka investigativní, Honzík Vám bude vyprávět příběh o mučednici z doby konce francouzský nadvlády nad Vietnamem - Vo Thi Sau, kterou popravili v jejích 18 letech dobří bílí žabožroutští oficíři a pojedu navštívit vězení, využívaný jako trestanecká kolononie pro politický vězně, kvůli němuž se Con Dao přezdívá Ďábelské ostrovy. Zážitková turistika žejo. 

Den jedenáctý, 19.4.; Stručná historie zmaru

Půjčujem si moped a poté, co si vybojuju výměnu dollarů na dongy v honosný koloniální budově Vietbank, vyrážíme na průzkum ostrova. Kousek za vesnicí sytíme ránem vyhládlý žaludky famózní kokosovou zmrzkou stylově uvelebený v hamakách zavěšenejch mezi palmami.

Opodál na nás už čeká Sở Lò Vôi, dvě budovy vápenky a nejdrsnější části vězení, vybudovanýho v druhý polovině 19. století otroky francouzskech kolonistů a ve 20. letech 20. století přeměněný na továrnu zaměřenou na kalcinaci korálů. 

Političtí vězni se museli potápět v oblasti korálových útesů před zálivem Con Dao, aby získávali suroviny na pálení vápna. Každá posádka korálového potápění měla asi 80 až 100 lidí a pracovala při odlivu, otroci donesli tyče, vytlačili člun ke korálovému útesu asi 2 km od břehu, když voda klesla vězeňská stráž všechny přinutila k potápění, kopání a vytlačování kusů korálů na hladinu. Pak ho museli nakrájet na malé kousky a skládat na hromádky. Když se zvedl příliv, čluny je převezly zpět na pevninu.

V zimních dnech, kdy voda během dne stoupala, museli vězni zůstat pod vodou od půlnoci do poledne následujícího dne. Z toho důvodu byla kůže všech šedá od studeného větru a vody. I v bouřlivých dnech strážci stále posílali vězně na moře. Pokud vítr a déšť člun převrhnul, museli všichni skočit do vody, zachytit kotvu o velký korálový kámen a navzájem se obejmout, aby překonali bouři a počkat, než se vítr uklidní a připluje člun s vojáky. Vězni přes den tvrdě pracovali, v noci zavření ve svých celách, hladoví, v zimě, s nedostatkem jídla a oblečení. Mnoho z nich to nevydrželo a volilo sebevraždu. 

Kamenná obžaloba kolonialismu tu dnes zarůstá mechem a slouží jako volně dostupná atrakce v jejímž stínu odpočívají toulavý fotogenický psiska.

Prodrandíme na motorečce serpentínama severovýchodní časti ostrova, koupeme se nahý v relativně čistý, horký vodě opuštěný, odpadky zaprasený pláže táhnoucí se až k patě letiště. Na další, nejčistší, kterou jsem tu zatím viděl, se cachtáme pod fabulóznim spektáklem letadel, přistávajících na nevzdálenym letišti.

Nhà tù Côn Đảo (Vězení Con Dao)

Ze svědectví Toma Harkina, který navštívil věznici v 70. letech 20. století, několik let předtím, než bylo v roce 1975 její využívání zastaveno:

Obličeje vězňů v klecích dole se mi nesmazatelně vryly do paměti: muž se třemi useknutými prsty; jeden, který brzy zemře, lebka rozšklebená a rozříznutá; buddhistický mnich z Hue, který intenzivně hovořil o potlačování buddhistů.  Jasně si pamatuji ten hrozný smrad z průjmu a vředy v místech, kde se vězňům zařezávaly okovy do kotníků.  "Donnez-moi de l'eau" (Dej mi vodu), prosili.  Poslali nás pobíhat mezi celami, abychom zkontrolovali zdravotní stav ostatních vězňů a dál žádali o vodu.

Věznice vybudovaná na ostrově Francouzi v roce 1861 sloužila koloniální vládě jako odkladiště nebezpečných živlů, kteří by mohli narušovat jejich vládu nad Vietnamem, v roce 1954 předaná do správy vládě Jižního Vietnamu, jen aby servírovala stejnému účelu až do roku 1975.

Nechvalně známýmj jsou tzv. "Tygří klece", kobky o rozměru 3 x 2 metry, kde se tísnilo v okovech až 10 lidí najednou.

Asi nejznámějši vězenkyní pak byla Võ Thị Sáu, bojovnice za osvobození Vietnamu. Od čtrnácti let působila v odboji, granátem se jí podařilo zabít několik vojáků Jihovietnamské armády a poté, co byla po podobném nezdařeném aktu zadržena a převážena mezi věznicemi po Vietnamu, ji vojenský soud odsoudil k trestu smrti zastřelením, ke kterému došlo právě zde na Con Dao. Počkat se muselo, až bude Võ 18 let. K popravě došlo 23. ledna 1952. Dodnes je považována za martýrku a symbol revolučního ducha. Její poslední slova údajně zněla takto: "Nemusím si zakrývat oči, chci se naposledy podívat na milovanou zemi a mám odvahu podívat se přímo do tvé tlamy." Než byla zastřelena, odmítla pokleknout a klidně zpívala „Tien Quan Ca“, tehdejší národní hymnu Severního Vietnamu.

Derou se nad tou kuráží, smrtí a bolestí, který prosakujou z každýho čtverečního metru muzea a historickejch budov, kudy se dnes projdeme jako turistický žraloci zátokou, hledaje vizuelní potravu pro fotoaparáty, do očí slzy. Proradný 20. století nechalo na Con Dao krvavou stopu a přes dvacet tisíc obětí jeho koncentračního tábora zapěje přes hradbu let před vnímavym pozorovatelem setsakra truchlivou píseň.

Jak asi pokreslit slovy západ slunce z Pohádek Tisíce a jedný noci aby pisálek nezněl trapně? Upalujeme k němu přes rozkodrcanou silničku horem dolem, pobřeží po pravici, Xuan mi přilepená na zádech jako batůžek. Stíháme ho tak akorát, Slunce už se loučí, když brzdy mopedu zaskřípou u srázu Con Dao Sunset Gateaway. Svodidla oblepený podobnejma zvědavcema, všichni v ruce foťáky a mobily. Cvakáme taky. Zátokou pomálu proplouvá osamocená bárka rybáře vracejícího se domů a přečrtne zlatou jizvu, kterou Son posledními umírajícími paprsky dne vyškrabuje do hladiny. Dotkne se obzoru, jeho dnešní čas se neúprosně naplňuje, síla energie slábne, z kruhu se stává půlkruh, srpek, pak už jen červánek na vysoko plujících koláčcích pestrobarevnejch oblak. "Thank you for taking me here, it was my first real sunset ever." svěří se mi Xuan, balíme mobily a vyrážíme na cestu k městečku.

Den dvanáctý, 20.4.; Líný den v ráji

Market s dary ukradenými moři, ovocem a zeleninou kaleidoskopických barev, masem u něhož posedávají a polehávají usměvavý trhovkyně je prosycen zápachem rybiny. Kupujeme zelený a žlutý mango k snídani, nůž made in china a poté, co se propleteme uličkami městečka, vyrážíme kolem pobřeží, okolo magicky kýčovitejch zátok, po silnici vedoucí skrze deštnej prales k maličký zátoce s kamenitou plaží Bãi Ông Câu. 

Soundtrack dopoledne - Walk on the wild side od Lou Reeda a Xuaniny opakující se prosby: "Play it again, again, again." Se mi tu chuděra ještě zamiluje do mrtvýho americkýho básníka, usměju se a pomyslim si, když jí tu kouzelnou píseň pouštim už snad po pátý.

Snídáme na kamenný lavičce u moře, společnost nám dělá jen opuštěná houpačka a hlasitý cikády. Žlutý mango je tak plný sladký fibrózní chuti, nejbáječnější, nejlahodnější jaký jsem kdy jedl. Oproti tomu mango zelený, na kterym si pošušňává Xuan, mi přijde jak nezralá kyselá okurka na kterou nachcala divoká opice.

Italové mají pro tenhle typ (ne)činnosti hezkej výraz "dolce far niente" ~ sladkost nicnedělání. Odhodíš trenky, tričko, sandály, hlavu položíš na zem. Bleděmodrý nebe ukrytý za listovím stromů, slanej větřík ti olizuje ramena. Kolem hlavy mi proletěl žluťásek, přistál na kusu manga, takřka lascivně ho olíznul a frnk už je pryč. Nedělat nic. Přijmout na chvíli prostotu ležení v krátký chvíli mezi válením nasledovanym flákáním, prokládanym občasnym smáčením končetin v teploučký vaně Jihočínskýho moře, je pro mě, adhd postiha, práce na plnej úvazek. 

Oddáni vykonávání další nečinnosti, ukrytý před běsem odpoledního horka v přívětivym chládku klimatizovanýho pokoje, se chvíli spojujeme dokud z toho únavou neodpadneme do spánku. Xuan touží po podvečernim cachtaní a tak se vydáme k další krátký cestě okolo jižního pobřeží na pláž, kde jsme opět zcela sami a smáčíme se dokud slunce nezmizí za skalami sousedního ostrova.

"Order me something without meat please." Poprosim Xuan, než odejde objednat večeři. "I order only heart, its good for you? Heart is not meat." Sděluje mi vraceje se vítězoslavně. Uculim se a necham to bejt, vysvětlovat Vietnamce, co je to flexitariánství je podobně komplikovaný, jako by asi muselo bejt vést s Ho Či Minem konverzaci na téma - výhody demokracie a kapitalismu pro rozvoj a budoucnost Vietnamu. Dostal bys akorát bambusovejma hůlkama do xichtu, v horšim případě by ti ten bambus rovnou narvali do prdele.

Večere je jednou z hlavních společenských událostí dne. Celý rodiny se sejdou, hordy číšníků a servírek obskládají jejich prostorný stoly tunami pokrmů. Muži kouří a popíjejí z malých panáčků lihoviny. Ženy si kontrolují upozornění na sociálních sítích a vlasy v zrcátkách. Neobvyklý není, že velký skupiny si přinesou repráček a každá si u stolu rozjede vlastní hlasitou diskošku. Jezení se stává hlasitějším jak večer postupuje k noci. Muži nakupují od místních potulnejch prodejkyň losy, krájený ovoce a statečně do sebe klopí dlouhý série ohnivý vody. Všeobecnej pelmel zvuků, vzruchů a pachů, konverzací během nichž přistává na stolech víc a víc jídla a země pod strávníky se plní bordýlkem, každý ho zahazuje pod sebe.

Sundáme se s Xuan na pláži Saigon pivkama a zakáže mi vlézt do toho předraženýho karaoke báru, do kterýho hrozně moc potřebuju. Tak alespoň potrápim barmana jednim Old Fashioned koktejlíkem a mizíme spát. 

Den třináctý, 21.4.; Sláva lenošení

Pokračujeme ve sladkym odpočinku a lenošení. Ne nadarmo se v Bibli píše o tom, že Bůh sedmého dne odpočíval. Malej českej Buddha a jeho vietnamská Tára (v dévanágarí तारा; tibetsky Dölma, ženská bódhisattva) vyspávají včerejší pivní opičku, vstanou pozdě, zasytí hladová bříška lehkou snídaní a vydají se na pláž u letiště. Dnes je na místní poměry "narvaná" lidmi, kromě nás je tu asi 20 dalších turistů. Hodně si čtu v Keseym, Xuan se přede mnou pohupuje v houpačce, koupeme se, podřimujeme. Neděle jak vystřižená z nabídkovýho magazínu cestovní kanceláře. Náhle se mraky zatáhnou, Xuan sebere ze země klacík a šermuje mi s ním před obličejem se slovy: "You are my hairy monkey, Im your Queen." a hurónsky se chechtá nad svym fabulóznim monty pythonovyskym vtípkem. Já i John Cleese tleskáme.

Odpoledne trochu jako z filmu Na hromnice o den více. Opakující se scény, stejná pláž, tentokrát alternovaná s červenym vodnim melounem, kterej Xuan rozkrájí naším obřadním nožíkem, jeho slupku naházíme jako obětinu do blízkýho křoví pro opičí ochránce ostrova. Až bude slunce zítra zas zapadat za žraločí ploutev sousedního Hón Bá, my už budeme někde v deltě Mekongu na cestě zpět do Ho Či Minovy aglomerace, uvědomím si, když tohle na pláži píšu a ještě stále v ramenou cítím slaný přívaly něžnejch vln, halucinaci prožívanou lidmi, kteří se příliš dlouho smáčeli v moři.

Den čtrnáctý, 22.4.; Příliš dlouhý den

V pět zvoní budík a my se vydáváme vstříc rozbřesku. Místo s výhledem na moře a kavárničkou obsazený podobně postiženejma ranníma ptáčatama jako jsme my dva. Všichni se tu nezachytitelnou krásu snaží čapnout za dušičku a nacpat ji do chřánu svejch smartfounů, ale to nejde! Slunce je zalezlej za mráčky jak z vietnamskejch legend a pověstí, Xuan mě šikanuje, abych jí před tím spektáklem tisíckrát vyblejsknul.

Dnes a zítra jsou Buddhovy dny. Měsíc se přibližuje k úplňku. Většina i nepraktikujících buddhistů nejí maso. Snídáme zeleninovou mňamku ve vesnický restauraci Quán Chay Tùy Tâm, vegan breakfest of the champions. Provozuje ji usměvavá babi oháklá v modro zlatym barevnym ao dai. Popřeje nám dobrou chuť a starostlivě několikrát kontroluje, jestli nám chutná. All you can eat buffet, all you can pay. Bez ceníku, zaplatíš co sníš a kolik uznáš za vhodný. Budiž Siddhártha udrží blaženost a bohatství nad tímto chrámem sytícím pocestný.

Naposledy se svlažíme v moři, poobědváme. Nostalgickej feeling závěrečnejch hodin v eldorádu.

Poslední legenda co si odsud chci zaznamenat. Příběh tlustý kuchařky Bian z restaurace v Con Dao, kterou jsem měl možnost na vlastní oči vidět a jejíž příběh mi vyprávěl místní kluk. Bian je dnes žena v nejlepších letech, možná 35 možná maličko víc, holt těžko se to u těchhle holek asijskejch odhaduje. Tváře jako tvarůžky. Široký boky a zenovej úsměv. Před pár lety se do Bian zamiloval jeden australskej expat. Prožili tu spolu vášnivý léto plný lásky. Cizinec zmizel z ostrova utíkaje před covidem, chtěl vzít Bian s sebou do dalekýho Sydney, ale ona odmítla, protože její domov je zde na Con Dao a nedokázala by žít nikde jinde. Po velký lásce zbyl jen hanbatej obrázek zdobící zeď restaurace, kterej pro ní on namaloval a storka, kterou pro pobavení barman za dýško vykecá kde komu.

Autobus, tlačenda, další autobus a už jsme vecpaný v lodi. Šipka 2, která nás vezme do Tran Dé v deltě Mekongu. Páchne ve spodním patře chemickejma hajzlíkama a tak není s podivem, že druhá paluba se brzy naplní překřikujícími se cestujícími. Na souostroví Con Dao bych se chtěl ještě někdy vrátit, křišťálově čistý vody jeho přenádhernejch zátok a všeobecná neobjevenost v turistickejch průvodcích k tomu vybízí. Šipka 2 mezitím čmárá do moře whirpool svejma lodníma šroubama a tak mi nezbývá než tomuhle maličkýmu ráji v Jihočínskym moři zamávat.

Po pár hodinách vylejzáme v dalšim heavnu - boží zahradě taxi šmelinářů neboli přístavišti lodí. Tentokrát sem se už skoro neudržel, když na mě zas jeden Tran šmátnul a tahal za loket ke svý kraksně. Vyvolal sem málem vietnamsko - českou válku na pěstičky. Verbež taxikářská, všude stejný šméčka. Šikovná Xuan nás nacpe k velký rodince, která má domluvenej minivan až do Can Tho, města na majestátní řece Hau, což je náš dnešní cíl.

Pádíme na sever, na levoboku pozdraví usínající rudý slunce náš klimatizovanejch plechovej koráb, mizí zářit za horizont, autobusík vjede do aglomerace skrz závoj mladýho večera. Can Tho nás do sebe vcucne jako červí díra s lunaparkem. Přeplněná blikajícími neony hotelů, rušnejma třídama se valí děsivý zástupy démonicky bláznivý dopravy a lidu. Vyražíme hladoví hledat potravu, je po půl desátý a já jsem ubitej jako psisko přivázaný na železnym řetězu u stánku se sladkejma bramborama na špejli. 

Den patnáctý, 23.4.; Dokud nás bus 122 nerozdělí

Ráno se projdeme skrze probouzející se Can Tho koupit do blízký pekárny famózní croissanty. Chodec je ve Vietnamu vyhynulej druh. Chodníky patří predátorskejm mopedům a stánkům s pho bo, který dávno vytlačili zbloudilý ojedinělý duše, toužící po procházce do krajnic silnice. Na korbičce za korpulentním jezdcem plná ošatka baget, na levym i pravym řidítku ve velkejch taškách to samý. Pět lidí vmáčklejch na jednom stroji, podivuhovnej tetris. Muž a žena, ona na zádech tašku větší než je sama a na kolenou obrovskej batoh. Dědeček, snad stoletej, na zadní sedačce přivázaná celá lednice, z mrazáku odkapává za motorku voda. Víc a víc, další a další. Maniaci, který shonem dopravy prokličkovávají v závodnickym tempu MotoGP se střídají s důchodkyněmi jedoucími takřka krokem. Všichni na hlavách barevný helmy a na obličejích masky, který je snad mají před tím znečištěním, jehož jsou sami vinníky i oběťmi, chránit. Promeškáme loďku, která by nás mohla vzít na slavnej vodní market a tak zbytek dopoledne přečkáváme schovaný v hipsterský kavárničce a čekáme na spoj do Saigonu.

Drncy drnc přes megalitický mosty ještě megalitičtějších řek Hau, Bén a Mekong obehnaných továrnama, spalovnama, skladama a skládkama šrotu, frnk, tři hodinky ve sleeper busu utečou jak nic a už jsme v Saigonu. Xuan mě jako děťátko za ručku dotáhne k mýmu přibližovadlu do centra, jedno krátký obejmutí bez polibku a moje vietnamská "manželka" je pryč. Uvidíme se ještě? Kdo ví. Podivnej smutek.

Podvečerní Saigon, bezúspěšně shánim motorku k vypůjčení, zítra tu mám zubaře a plánuju vyrazit na sever k jezerům a horám, pryč ze chřtánu tohohle smog chroptícího města. Všechno je tak trochu šedavý a smutňoučký, Jenda se zase zamiloval jak debílek. Propluju davy cvičílků a běhálků Centrálního parku a zabloudim k Craft beer báru v postranní uličce. Jak by řekl Viky Hugo: "Svět je krásný, jen záleží, skrze jakou skleničku se na něj díváte." 

Den šestnáctý, 24.4.; Ztopořený útěk k jezeru Phú

Sirota Jan. Vstavám pozdě a rozhycovanym městem bloumám od jednoho bankomatu k druhýmu a třetímu. Buď se baví se mnou jenom vietnamsky, nebo mi odmítají vydat hotovost. Až před polednem se nade mnou smiluje cashmašina Vietbank a milostivě mi vydává potřebný dongy. Jsem lehce nad budgetem, kterej sem si na cestu vyhradil, ale co už, dovolená...Půjčuju si motorku, stavím se v oblíbenym bistru na oběd a skládám v Saigonu absolutorium z řízení. To se ti takhle na zadní kolo nacpe rikša, nalevo a napravo šílenci z "Grab a bike", před tebou vozítko nacpaný melouny. Na semaforu blikne zelená, ohlušující ryk tůrujících motorů a jedem. Auta mají všude přednost, jsou větší a silnějši aneb jak už řekl Douglas Adams ve Stopařově průvodci po Galaxii: "Víte pane Dent, co by se tomuhle stroji stalo, kdybych ho nechal přes vás přejet? Vůbec nic by se mu nestalo!" A tak se poslušně zařadíš do toho manickýho šílenství a necháš se jím unášet jako maličká rybka proudy divoký řeky.

Disclaimer warning: Následují dvě nadrženecký hetero cis poznámky. 

Zubařka Cli a sestra Max

Usadíme mě do koženýho křesílka. Malinká pinoy vietnamečka Max s tvářičkama zakrytejma tpp maskou, na nosíku dioptrický brejle, těžko skrývá tvář modelky, ale co vstoupí do místnosti Cli, nádhera Max vyschne v žáru její krásy jako vodou nasáklá deka pohozená na poušti Tanger (mrk mrk Márdi). Cli nemůže být 30 let, tělo Niké ze Samothráky schovaný pod bílou doktorskou blůzkou, prsy dva alpský kopce, odbarvenený zlatý vlasy skrytý síťkou. "Hello mr. Hertug, today we will do teeth healing treatment, please sit down and follow my instructions." Křeslo sjede dolů, její levá ruka se ovine okolo mojí hlavy a ňadra jak z reklamy na pornhub se přilepí na moji pravou tvář. Erekce. Tisknu si ruce do ohanbí a snažím se ji zoufale skrejvat zatímco mi Cli jednou rukou šmátrá v hubě, druhou mi tlačí svou magnificentně pevnou kozu do xichtu, lechtá mě bradavkou a Max mi z druhý strany tiskne prsty rameno a odsává sliny. Trvalo to přes hodinu. Obě se při zákroku hihňaly a opakovaně mě odváděly na rentgent a zpět ke křesílku, zatímco já se snažil tragicky skrývat svůj ztopořenej jeřáb burácející v trenkách. Nejlepší návštěva zubaře ever, v sobotu pokračujem.

Stay or go home?

(Vzpomínka na servírku z Con Dao)

rudá rtěnka ~ koruna plných rtů

líce a brada dokonalost Fibonacciho posloupnosti

nociplavé mikádo rovných vlasů

zvedne hlavu od mobilu

usměje se na mě

asi 17 járů

160 centimetrů nejněžnější ženskosti

obličej obrázek od Leonarda

veliká věčnost krásy v úsměvu Mona Lisy

prsy vlny moře ~ bouřící příliv v bílý blůzce

nohy estetika přednášek na Sorboně

Miss Con Dao

"Stay or go home?"

“Já nevim krásko? Takhle rychle?”

“Moje dáma si jen odběhla na toaletu, sorry.”

k pochopení dojdu po chviličce

vybuchne mi předtim v moudí supernova

černá díra imploduje mezi stehny

nekonečno hvězd se zhroutí a zrodí

dva černý diamanty očí

probodnou mě babusovými jehlami 

vpije se mi do inner core

tolik příšený nádhery

nejde vstřebat v jednom pohledu

pokoušela se jen zeptat jestli chci jíst tady

nebo si nechat jídlo zabalit domů

rozrušen hluboce si zapaluju cigaretu

právě mě obsluhovala 

Vietnamská Afrodité

Cesta z města

Pokud byla moje dopolední krátká projížďka městem absolutoriem, pak po cestě ze Saigonu na sever by mi měla bejt udělena Ph.D. v motodopravě. Cestu k jezeru sem přežil, místy dost vo rektální fousky. Několik kilometrů za hustě nacupovanejma severníma třídama Saigonu, kde megacity morfuje jen do dalšího megaměsta a doprava se plazí rychlostí kobry s přejetym ocasem, se do nekonečnýho mixu mopedů přidají TIRy a náklaďáky a převoznící všehomíra, zkušený piráti vietnamskejch dálnic, který na tvou (ne)zkušenost berou nižádný ohledy. Jsi vytlačen do krajniček a při touze jet vpřed odsouzen k projíždení chodníků, pangejtů a mnoha jinačích překážek, pokud tedy nemáš zrovna dnes v plánu eutanásii provedenou na lebce pneumatikou obrovskýho dostavníku nacpanýho ananasy.

Jo a až budete někdy cestovat okolo jezera Ap Phú Cát, určitě přespěte v Homestay Tây. Anh, mladá dvacetiletá máma se šestiletym sígrem Mui si s váma moc ráda pokecá anglicky a při večeři na vás bude valit těžký filozofický otázky typu: But, what is love? Do you think all people are good or evil? 

Den sedmnáctý, 25.4.; Horko a klid

Po ránu mě Anh zasypává dalšíma komplikovanejma otázkama na který neznám odpověď. Třeba: Jak si najít kamarády? To ses fakt zeptala toho pravýho. Lolísek. Ukazuje mi rodinnej sad a je na mě po ránu až moc pozitivní a ukecaná, předtim než se sbalim k cestě, sem donucen zapsat jí něco do jejího pamětního deníčku. Pod kolonkou Czech republic sem byl první. Má tam ode mě vzkaz PRAVDA = LÁSKA = PIVO.

Vesnickejma cestičkama v hicu dopoledne projíždim okolo rozestavěnýho monumentálního kostela pod horou Cúi, na jejímž vrcholku místní katolická diecéze dostavuje 50 metrů vysokou sochu Panny Marie s poutním místem. Megalomanie ohromujících proporcí, tak snad jim ten zatim prázdnej svatostánek a na něj navázanej byznýsek s cukrlátkama a cetkama bude šlapat co nejfestovnějš vykukům černoprdelnickejm.

Jak se blíží poledne, klasicky se teplota škrábe ke čtyřicítce a já se ne a ne dostat kudykoliv k vodě jezera Phú a když už se tam konečně dokodrcám, zjisťuju, že je asi tolik vhodná ke koupání jako lázeň ve vitriolu. Než sem si stih udělat sotva jednu fotku sežral mě málem toulavej pes a tak prchám pár kilásků dál na místní koupák, kterej sem měl přes hodinu sám pro sebe, dokud ho nepřepadli místní puberťácký kucí a holky a nenaplnili ho jekotem svejch adolescentních hrdel a blbin. Ach to slaďoučký telátkovství puberty...

Odpoledne videopohovory do Švajcu, zdá se konečně úspěšný, juchuchů. Generální flákačka proložená odpočivačkou a nicnedělačkou. Největší rozruch dne - štěkali na mě dva čoklíci ve vege restauraci hehe.

Den osmnáctý, 26.4.; Im happy with this day

Po ránu krátkej přejezd k vodopádku Diang Dien. Taková Stromovka se vstupem za kilčo a kempovacíma místama pro tábory. Přes dopoledne silniční doprava houstne a já se skrz ní prodírám dalších pár kilometrů na východ k Buddhistickýmu chrámu Chau Thoi. Při parkování mě rozesměje, příkladně drzá jako opice, místní chlupatej obyvatel. Hrabe se v zaparkovaný motorce, vytáhne z ní klíčky a ty pak okusuje jako svátost. Vyměnim s nim, chechtaje se, jeho kořist za kousek banánu a vracim želízka od mopedu na původní místo, kdyžto se do příběhu přidá hlídač parkoviště a začne opičáky rozhánět střelbou z praku. 

Samotná pagoda, její výzdoba, modlitebny a sochy jsou magnificentní ukázkou "neobuddhistickýho" stavitelství konce 20. století. Všechny zlacený rohy jsou prokouřený vonnejma tyčinkama, který do pískem naplněných váz zapichují buddhistky a buddhisti, kteří na sebe navazují jeden za druhým, aby se s rukama zapřenýma do sebe před čelem uklonili svým bůžkům a bohyním. A zase opice, kámoška, která si mě před chvíli nabalila a na moment jsme spolu sledovali epický výhledy na nedalekou aglomeraci s jejími mrakodrapy a paneláky, lstivě se mi protáhne za zády, vyrve mi z postranní kapsy batohu láhev s vodou a než stihnu jakkoliv zareagovat, už jí má zespodu prokousnutou, zraněná plastovka chrlí tekutinu a ona spokojeně nasává. Ken Kesey popisoval prdele těchhle paviánů ve Skříňce s démonem jako nádor na mozku, ale s chlupama, lepší popis mě nenapadá, když sleduju zadek mojí bejvalky mizet do koruny stromu.

Vnitřek chrámu je bohatě zdobenej, každá místnost je zasvěcená jinýmu svatýmu či svatý z početný rodiny buddhistickejch božstev. Maminka přivádí malou dcerku v růžovym tričku před oltář, obě v ruce vonnou tyčinku. Hlasitě odříkávají svoji motlitbu klaněje se, dcera následuje matku příkladně ve všech činnostech. Mnich v horním patře balkonku pagody smetá prach. I přes relativní naplněnost místa poutníky je tu ohromující klid.

Žárem poledního Saigonu jehož mramodrapy působí z dálky jako rozbitý zuby v držce přestárlýho boxera se propletu k reštyce Veggie Junkfood, famózní burger z černejch fazolí, #mňamdopiče. Cestou na dálnici míjím cirkusovou show - motorkář veze ve 4 velkých zelených plastových taškách snad 30 živejch hus a housat. Přečkávám kus počínajícího odpoledne u větráčku jedný z menších kavárniček Districtu 7 a čekám, dokud mi neotevřou bazén - moje oblibený odpolední osvobození od výhně dne. Pak klasická flákačka ve společnosti Kena Keseyho a chvíli potom, co slunce vysmahne a měsíček, ten umolousanej nadrženej uhrovatej čumák převezme vládu nad nebem, vyrážim ulicemi týhle prapodivný nevábný metropole v ústrety Xuan, jdem spolu na véču. 

Když tohle píšu mám za sebou 12 kilometrů na motorce, který mi zabraly 48 minut. Večerní jízda Saigonem je madrfucking SAI - GONE. Jdem na craft beer…

Den devatenáctý, 27.4.; Zase ty zubařky

Pomaloučký ráno, oběma se nám nechce z postele ven z příjemnýho inkubátoru klimatizovanýho pokoje zpět na rozžhavenou pánev Saigonskejch ulic. Rozhoupáváme se před 10 vyrážíme navštívit Fine arts Museum. V jeho sbírkách jsou ve dvou budovách natěsnány nejrůznějši umělecký artefakty z novodobýho umění Vietnamu. Zaujalo mě nakolik jsou díla v druhý budově, dle datací vytvořený mezi lety 2022-24 k nerozeznání od starších děl autorů a autorek z budovatelský socialistický éry. Současná vietnamská malba je plná litografií a výjevů z vesnickýho života, nicméně fine art indeed. V dílech starších autorů první budovy je vliv západních autorů jako Kupka, Piccaso a Pollock víc než patrnej.

Dislaimer warning: Hot dentist session

Odvážim si Xuan na hotel a je v něm celý odpoledne mou zajatkyní, zatímco já se vydávám v ústrety zubařce Cli a sestře Max na druhou teeth repair session. Cli si na začátku dlouho myje ruce a má na sobě takový ty uplý černý legýny, ve kterejch jeji dvě půlky vypadaj jak dvě perfektně vytvarovaný basketballový mičudy. Max mě mezitim připraví a dvě hodiny se mi vrtaj holky v hubě zatímco moje hlava je nalepená na doktorčinejch pevnejch kozičkách. Erekci se už ani nesnažim skrejvat. Holky se mi šťáraj v ústní dutině a já skrze přivřený víčka nevidim nic jinýho, než dve asijský tantra bohyně, kterak zápolej s mou nikotinem a količkou poničenou sklovinou. Chro chro. Ještě teď cejtim tu bradavku, ostře vystupující z pod doktrorskýho úboru jak mi repetitivně šimrá lícní kost. Příští sobotu naposledy.

Mnoho poznámek o vietnamskym street foodu jsem si tu už zaznamenal. Moje závislost na nudlích se zeleninou a vajíčkem se ale každým dnem jen zhoršuje a tak přinutim Xuan aby mě vytáhla na další ze Saigonskejch marketů, kde usměvavý kuchařky i kuchtíci přehazujou na velkejch wok pánvích nejroztodivnější kombinace pokrmů a za 40 korun se tu najíš jako pán. Jen sem prosimvás nejezděte s nikym z HACCAPu, kdyby si Ferda Úředník všiml, jak tu mejou nádobí v podřepu ve čtyrech barevnejch plastovejch kádičkách, kouřej u toho cigárka a ještě se stihnou posmívat zápaďakovi, když je u toho pokradmu sleduje, určitě by z toho Ferdíkovi vypadly i poslední tři chlupy na lebce, který mu tam ještě zbejvaj. Otupujou se mi po půl měsíci ve Vietnamu hrany, cestou domů kolem nás projede rodinka, čtyři děti ze všech stran nalepený na mini mamince a mě to nechá chladnym. 

Den dvacátý, 28.4.; Propocená prdel v Bao Loc

Vykopu brzy po ránu Xuan z postele, dáme kafe a  loučíme se, čeká mě skoro 200 km v sedle motorky. Dnešní cíl - Bao Loc.

Asociační věta bez inturpunkce věnovaná motodopravě

To nejde popsat bráško ale kvůli tobě to zkusim představ si dlouhou hlínou a špínou a prachem zanesenou paži její ramena jsou hlavní třídy metropole s jedenácti miliony kapek potu který tou rukou protékají a ty jsi jedna z nich na svý motorce prdel propocená křižovatka střídá nadjezd a pak další křižovatku cestu ti skříží náklaďák a chvilku špičkuješ pade v levym pruhu bez automobilů a kličkuješ mezi pomalu jedoucími mopedy s babičkami co vezou bambus a jsou široký jak celá silnice a už stojíš na dalších světlech pravobok ti olizuje přijemnej větřík a do hlavy schovaný v helmě buší nenávistný slunce dál a dál okolo jednopatrovejch garáží přecpanejch zbožím a jeho majiteli okolo výškovejch budov a prachu tiráků který pláčou z korby písek pak skládky a bordýlky a za mosty a kruhovými objezdy u lokte města kerý tě pomálu chtě nechtě propouští ze svejch černejch pařátů aby tě předtím ještě alespoň naposled nasralo ucpanou asfaltovou tepnou jedný z milionů svých křižujících se tříd kde jsi donucen jet jen krokem prodírat se vpřed vlevo vpravo před tebou i za další chudáci snažící se týhle zrůdě uniknout se na tebe tlačí potu víc než krve okolo helmy ti proletí bělásek mladá princezna se na tebe usměje když ji pustíš přejít a kus dál stařec sype lahve od kokakoly do mocnýho ohýnku za poslední bradavicí Saigonu další ze zatáček u nehtů města tě nezabije protijedoucí policista s rozjařenými majáčky v suv a jsi venku kámo.

Nespěchám, ani to moc nejde, ukrajuju pomalu kilák za kilákem, zastavuju často na občerstvení, cíčko a fotečkování. Zas sem vzbudil pozdvižení na jednom místnim koupáku, kam se jdu schovat před zuřivou bídou odpoledního horka. Asi 40 kilometrů před Bao Lac aglomerace navazující na sebe všude jako sliz, malý domečky přilepený na hotýlky a nail saloony, konečně ztratí na chviličku dech. Vjíždím do Annamského pohoří. Mizí krajnicová část silnice, která je tu obvykle vyhrazená pro motorky a tak v serpentýnách vedoucích k městu nezbývá nic jinýho, než kličkovat mezi pomalu vpřed sunoucími se automobily.

Když dorazim do Bao Lac Homestay a zamračená dáma s prošedivělejma vlasama navlečená v hezoučkym oranžovym ao dai mě uvede do mojí zamřížovaný cely, nad městem praskne mrak. Ocelově černý oblaka už ten nápor vody neudrží, kapky zabubnujou na střechu domku, můj první děšť ve Vietnamu. Teplota klesne o několik stupňů, i bez klimatizace je tu příjemně, oknem mi profukuje. Večeřim pizzu a konečně dokusuju poslední stránky z Keseyho knížky. Samota je občas fajn.

Den dvacátý první, 29.4.; Do Da Lat

Disclaimer: mrtvý pejsci

Opouštim celu svýho homestay, starší pani žalářnice je po ránu ňáká podezřele příjemná, po chvíli kdy se snaží mi přes komunikátor cosi přeložit si uvědomim, že jen chce abych ji zacáloval pivka co sem včera vyzunknul. Odjíždí pak na svym kole, který vypadá jak zděděný po francouzskym úředníkovi z koloniální doby, na trh a tam já mířim taky. U hlavní třídy už to žije čilym obchodnim ruchem pondělního poledne. Koupíš tu všechno, na co by sis vzpomněl, změna oproti Saigonu a jinejm městům jihu je, že u masných stánků nemají jen ryby a kusy prasečích pracek a hlav, ale můžeš tu koupit i celý vyuzený psy, či jejich poloviny. Oči toho mrtvýho tvora působí dost agresivně, v tlamě bílý snad vyčištěný zuby, celý tělo jakoby v běhu, jen zbavený srsti i života. Podivnej, dost rozrušující obrázek, takhle dopoledne. Pokouším se s panem prodavačem vykomunikovat fotku, ale dost jasně mi dává najevo, že si to nepřeje a tak hned jak si ve vedlejšim stánku koupim sladký pečivo, mizim pryč. 

V chrámu Chùa Trà kousek za městem mě osloví snad pětisetletej mnich, působí jak mistr Pai Mei, kterej trénoval Umu Thuram v Kill Billovi, velmi výrazně odmítá použít google translator, kterej mu nabízim a stejně energeticky vydrží ignorovat i to, když se mu snažim naznačit, že vietnamsky nemluvim a nerozumim. Jinak je to místo taková

"turistická eko farma" s buddhistickejma prvkama, instagram friendly houpačkama a čajovničkou.

Ukrajuju cestu která se táhne lehce vzhůru skrze městečka s malebnejma panoramatama Annemskýho pohoří. 140 kilásků v sedle, pár zastávek, propocenej zadek a jsem v Da Lat.

San Francisco Asie je v pozdnim odpoledni ucpaný jak tepny americkýho milovníka hamburgerů. Je brzkej večer a já po krátký projížďce městem jdu spát zdrchanej a šťastnej, že jsem zase o den šikovnější motorkář. 

Den dvacátý druhý, 30.4.; Pomalej den v Da Lat

Da Lat se taky řiká město nekonečného jara. Díky svojí poloze v 1500 m.n.m. tu unikneš příšernejm horků vnitřního a jižního Vietnamu do příjemnejch 25°, který v podvečer klesaj až na famózních 18°C. Okolí města je doslova oblepený farmami se všim možnym, od rýže přes jahody až po růže. Pne se samo jako popínavá rostlina po mnoha kopcích a kopečcích, vykresluje scenerie pařížsky pohádkový.

Dopoledne navštěvuju Truc Lam Buddhist Monstary. Malej kapitalista ve mě tleská - chrámový komplex je prvotřídní ukázkou jak vysát dongy z turistů, kteří se jak přemnožený včely slítají na buddhistickej medík s jeho pagodami, modlitebnami a bonsaji. Naopak malej buddhista ve mě pláče, Bráchové a jejich oltáře jsou tu spíš lunaparkem, než svatym místem.

Jsem docela společensky i cestovatelsky unavenej a tak odpoledne dedikuju čtení, koukám na novej Fallout series (to si dej, je to good), lelkuju a celkově se vyhybám jakýkoliv mezilidský kooperaci, dnes a zítra totiž celej Vietnam slaví 49. výročí nezávislosti a tak je všude lidu přespříliš. 

Večer mi v bistru pár metrů od mýho homestay pani naservíruje mňamozní kachýnku s polívkou a salátem s oříšky,  kterýho si objednám nášup jak je skvělej. Skvělá je i její pomocnice, asi dcera, která vypadá jakoby vypadla z obálky Sport Illustrated, vyměnime si pár pohledů a já musim zmizet nebo se v těch černejch kukadlech ztratim. 

Den dvacátý třetí, 1.5.; Do Gia Nghia

Opouštím Da Lat, město kopců, růží a plantáží. Uličky a silnice se vlečou líně dolů, po ránu je docela frišno, středoevropský jaro. Vybírám alternativní cestu abych se vyhnul velký meziměstský komunikaci QL20 a nelituju, frčim díky tomu vesnickejma cestama, kde je doprava řídká a brzy jsem ve vrchovině s epickejma panoramatama hor a jezer. Cíl dopoledne, 100 km vzdálený Tà Đùng National Park. Jízdu si tu vyloženě užívám až do momentu, kdy mě google mapy klasicky vypečou a svedou mě "zkratkou" 5 kilásků přes vykurvený vesnický rozpadlý cestičky. Lámu řidítka, jedu krokem, stokrát si málem namelu držku, výmol střídá jámu. Děkuju všem bohům východu, když se za poslednim kopečkem konečně vyškrábu zpět na opravdovou silnici. Pak hezkejch několik kilometrů okolo útesů, serpentinama skrytejma v deštnym pralese, měst je tu minimálně, super změna oproti nekonečný aglomeraci, kterou jedeš ze Saigonu. 

Tà Đùng National Park nakonec prakticky vynechávám, dávám si jen u jednoho z jeho jezer cigáro a čumim na klidný vody, rozhoduju se nejet k vodopádu, protože cesta je podobná předchozí zkratce a fakt už nemam chuť podruhý za dopoledne bojovat o život svůj i motorky. Za další hodinku cesty se objeví aglomerace a jsem v Gia Nghia, hlavnim městě provincie Đắk Nông. Takovej Da Lat, akorát v menšim měřítku, další rozdíl je, že tu Evropana viděli naposledy asi v době, kdy se tu potulovali sovětský poradci, každej na mě čumí a vytahuje svý natřískaný anglický fráze typu: Hellooooo. Hiiii.

Uklízim se po procházce městem do pokoje, věnuju se Keroucově knížce a užívám si samoty ve společnosti Fallout series. 

Den dvacátý čtvrtý, 2.5. Do Dong Xoai

Blíží se období deštů. Jak by řekla Galladriel. "Cítím to ve vodě. Cítím to v půdě. Cítím to ve vzduchu." Je vlhko když vstavám, obloha je dnes ocelově šedá. Mladá majitelka homestay kropí chodníček svý upravený zahrádky. 

Neklid

Moje přesycenost sociálními kontakty eskaluje po ránu na místním marketu v Gia Nghia. Všichni na mě čuměj, pořvávaj a snaží se všemožně komunikovat a cokoliv mi sellnout. Místní trh, jako všude jinde, je skladištěm, kde vedle prodejkyně, která právě cukající se rybě odděluje sekáčkem na dřevěnym špalku hlavu od těla, koupíš roztomilý zlatem vykládaný kočičky s mavajícíma pacičkama. Vedle stánku narvanýho plyšovejma pikachu postavičkama zas rozložila svůj merchendise trhovkyně prodavající krevety, zmodralý tělíčka naložený v rezavý kádi s ledem. Do všeho toho povyku, křiku a bordelu, se výmoly zbytků silnice valí mopedy s dědečky, ranní nákup v igelitový tašce zaseklej pod řidítky. Generalní neklid.

Klid

Popojedu ani ne 200 metrů dál k buddhistickýmu Lotus Temple. Tu kromě mě a mladý buddhistky, která si fotí nadšeně bohatou výzdobu zlatem vyvedenýho vnitřku pagody a ptáků skřehotajících v korunách stromů není najednou ani živáčka. Tři Bráchové, celý ve zlatě, v nadživotní velikosti, stojí na oltáři s pomerančovými obětinami. Střecha pagody je chráněná mocnejma dračíma hlavama. Nasávám energii. Generalní klid.

Vydávám se na cestu směr Dong Xoai. Ve městečku prozevlím zbytek dne. Večer zajedu na jídlo a cestou domů mám druhou nehodu. Týpek mi v protisměru vjede do cesty jak pepega, strhnu řidítka a přeletim přes ně. Resultát - poškrábaný koleno, rameno a palec na noze, nic hroznýho, ale bolí to jaksvině, zejtra budu muset navíc někde opravit stroj, mám na něm urvaný zrcátko, poškrábanou a prohlou nádrž na naftu.

Den dvacátý pátý, 3.5. Last tango in Saigon

Nemůžu spát. Noha mě bolí, zešrábaná ruka taky. Po osmý se vydávám do prodejny Honda a opravuju zrcátko. Fungl novej díl v ofiko prodejně stojí kilo. Lol. V Česku bych za to vysolil trojáka. Mám z jízdy najednou posvatvátnej, pádovou zkušeností vytvořenej respekt. Pomalu vyrážim směr Saigon, chtě nechtě mě čeká ještě 110 km v sedle, mám se dnes naposledy setkat se Xuan. Meziměstská silnice vede stále rovně, jak se blížím k aglomeraci, doprava pomalu houstne, musim zastavovat na bezpočtu světel, mám na to pověstný štěstíčko a tak na spoustu z nich přijíždim vždycky, když zrovna blikne červená.

Na předměstí Saigonu, 25 km před cílem se stane to co vždycky v tomhle démonskym městě. Motorka navazuje na motorku, levej jízdní pruh je namrdanej auty a náklaďáky. Všechno se to lepí na sebe, čtyřicítka je vysněná rychlost, který se dá dosáhnout, leda pokud jsi úplnej psychopat, čtyřicet stupňů je nicméně na sluníčku určitě. Praží mi to hlavu v helmě jak kukuřičný semeno určený na popkorn. 20 kiláků v tomhle městě jedeš hodinu, souboj o život na každý křižovatce. Obzvláště odbočování doleva je jak ruská ruleta na vietnamskej způsob.

Po setkání s Xuan se prodíráme silnicemi a hledáme mechanika, kterej by se uvolil mi nastříkat poškrábanej bok motorky. Marně objíždíme 3 různý opravny, všude nás buď posílaj jinam, nebo by potřebovali čas do zítřejšího odpoledne, kterej nemám, protože zejtra po obědě letim na Quy Nhon. Vzdáváme to a já už podvědomě tušim, že toho budu později litovat.

Odpoledne mou budoucí bejvalou vietnamskou manželku lehce zkulturňuju. Čumíme spolu na Ready player one. K mýmu překvapení to Spielbergovo scífko žere.

Jedeme večernim Saigonem vrátit mojí motorku. Na mou prosbu - "Drive slow please." má drahá soudružka reaguje tak, že za první křižovatkou vystřelí s mopedem vpřed jak severokorejská atomová hlavice a kličkuje dopravou jak smyslů zbavená a upřímně se raduje z toho, že jí nestíhám.

Přísný tváře paní a pána z půjčovny motorek. Vyplňuje se moje tušení a hezky cáluju 2.5 mil dongů (2500,- kč) za škody, který sem svý šedý lásce včera svou nešikovností a pádem způsobil. No co už. Poslední tango s Xuan na marketu se street food a hezky šupky do postele. Ráno mám poslední taneček s Cli a Max v jejich zubařskym doupěti lásky. 

Den dvacátý šestý, 4.5.; Quy Nhon > Sông Cầu

Xuan mě veze k zubaři. Tentokrát se loučíme na dobro. "I will miss you monkey." sdělí mi, než vlezu do ordinace. K mýmu velkýmu zklamáni nedochází na poslední setkáni i se sestrou Cli a zubařkou Max, implantáty mi nasazuje nemluvný doktor Ras, vrtá se mi v hubě tak agresvně, až mám pocit, že mu snad přede mnou už někdo z Čech ublížil a teď si to na mě hezky vybíjí.

Vysedávám se svojí opuchlou držkou v kavárně a vyčkávám na čas, kdy bude mít smysl vydat se na letiště. Obloha je šedá jak plíseň na stropě hotelu, kde jsme včera přespávali, počasí hezky koresponduje s mojí nostalgickou náladou. Naposledy jsem viděl Xuan. Naposledy trávim pár hodin v tomhle podivnym špinavě magickym městě. Saigon mi nijak neučaroval, přesto cítim podivnej spleen, když skrz velký okno kavárny sleduju nekonečnej proud dopravy jednoho z jeho kruhovejch objezdů. Mohl bych toho napsat ještě mraky, ale přenechám to už jinejm.

Po obědě je mi dost blbě, noha bolí. Rvu do sebe painkillery a jedu na letiště. Už sem tu někde psal, že nenávidim lítání, že jo, když já to moře chci prostě ještě alespoň na pár dní tak moc vidět a samozřejmě, že jsem odměněn průletem skrze bouřku. S ledadlem to hází jak se šunkou v kastrólu, malá holčička se rozeřve na celý letadlo.

Jedna Bára mi na hotelovce vždycky řikala: "Härting, ty jsi prostě hroznej magor." a asi měla pravdu. V deštivym podvečernim Quy Nhonu si po několikero peripetiích půjčuju moped a vyrážim monzunkem 45 km na jih. Poprvý sem sehnal Couchsurfing u jedný vysmátý holky Jenny. Po hlavní třídě, kterou se valí kamiony a sleeper busy se pomaličku polehoučku připosraňoučce dokodrcám do cíle. Nakrmí mě, seznámí se svou bojácnou fenkou a už je čas jít spát. 

Den dvacátý sedmý, 5.5.; Song Čau den první 

"Cosi, kdosi, nějaký duch nebo co se za náma všema žene pouští našeho života a musí nás dostihnout dřiv, než dospějeme do Nebe. Teď, když se na to zpětně dívám, je mi jasný, že jde o smrt: jedině smrt nás všechny dostihne před branami Nebe. Jediná věc, po které ve svém životě toužíme a vzdycháme a prahneme až k sladké nevolnosti, je vzpomínka na jakési dávno ztracené štěstí, které jsme nejspíš pocítili v matčině lůně a které můžeme opět zažít až ve chvilce smrti."

Jack Kerouc, Na cestě, str. 152-153

Mířím pro ovoce ke snídani. Usměvavá trhovkyně mi zplácá nejlepší banh mi, za 10 korun tvl...vesnice lajf. Pláže okolo týhle rybářský, rejžovejma polema obklíčený vísky, jsou tak zajebaný odpadky, až je z toho smutno. Hrdinně se vykoupu na plácku se schůdky s místňákama, toužim po kontaktu s mořem. Jenny mi ráno poslala pár typů na lepší koupačky a tak mířim 20 km okolo pobřeží na sever, přes kodrcatou silničku, vyplatí se. Lucky spot, kde jsou bungalovy pro zbohatlý tůristy, má pláž uklizenou, voda je po včerejšim dešti příjemně chladná. Trávim celý poledne rozvalenej v hamace a povídam si s panem Kerouacem a jeho opus magnum. Po obídku se mám setkat s Jenny. Přijíždí později, než jsme se domluvili a oběma se nám nikam moc nechce a tak travíme líný odpoledne nicnedělánim v její roztomilý, květinami obydlený zahrádce, popíjíme koktejlíky , povídáme si a malujem.

Jenny je dost introvertní tvor, udivuje mě, že dělá couchsurfing, ale je milá a v chíllu. Pokračuju v četbě. Chvíli to vypadá na déšt, ale kde nic tu nic, pomalu se smráká. 

Den dvacátý osmý, 6.5.; Song Čau den druhý

...

život je protivník

někdy se to potká

někdy nepotká

a to je trochu depka

...

Márdi, Vypsaná fiXa, Mažoretka

Market mě živí jako zdechlinu prahnoucí po mangu, banh mi a caphe da. Všechno tu najdeš u usměvavejch trhovkyň, který posedávaj a postávaj a hustlej se svym zbožim za vesnický ceny.

8 kč kafíčko, 10 kč bagetka, 12 kč mango, už to fičí...Hi hellooo...svět je tak nádhernej, lepší místo ani neznám...

Drandim k móři, je tady překvapivě těžký najít spot na kterym nemám strach se vykoupat. Buď je každej přístup k vodě zajebanej jak nejsmutnější Holešovická skládka, nebo ho pro změnu okupuje pětihvězdičkovej eco resort s německejma zbohatlíkama, který anektujou malej kus uklizený plážičky.

Zastavuju u google místa, cesta skrze odlivem zpřístupněnou cestu slibuje koupačku v čistym prostředí. Ale dvakrát ejhle. Nejprve mě obtloustlej zaměstnanec zastavuje u parkingu a kasíruje sprostě o 57k dongů a po krátký cestě na ostrov velký EJHLE dva, celý pobřežíčko je tak zanesený odpadky až je z toho smutno. Lezu do vody, zoufalej po koupačce, chaluhy plastovejch pytlíků a krabi z plechovek mi dělají společnost.

Odpoledne vařím pro sebe a Jenny špagety bolognese a ta vietnamská pohanka to jí hůlkama!

Pak dlooouhatánskej chill s panem Kerouacem po kterym se jdem projet po okolí.

V podvečer se sundám jak zákon káže pivečkama z coopu a už nám padá večír na hlavy a padá i naše předomluvená pártoška, měli sme jet na jakejsi viet music jam, ale nakonec paříme s mistním dorostem a malujem na naše art plátno blbosti a furt se to slejzá k tomu umču je to přímo skvělý bráško, úplnej random art session uprostřed týhle vesnický rejžový pustiny. Pouštim holčičkám songy z Woodstocku a úplně se u toho rozběsněj, pomalujou plátynko divokym záznamem svýho běsnícího dětství. Radost. Osamostatním zrovínka, když se rozezní Jefferson Airplane: Somebody to love. Holky mávaj a mizej spát. Bye bye smějou se na mě. You better find somebody to love. 

Den dvacátý devátý, 7.5.; Quy Nhon

Za rozbřesku balim věci a poklízim bordýlek, kterej jsem u Jenny nadrobil. Couchsurfing etiketa ne? Zamknu dveře, vytlačim motorku před dům, zavřu bránu a házim klíče k sousedovi. Naposledy se koupu s místňákama v móři a pomálu se pak šourám, jedouc ne víc než 40 km/h okolo moře na sever do Quy Nhonu.

Město vysokejch hotelů a roztomilejch parků s palmama a mnoha stinejma zákoutíma, se klene okolo mnoha kilometrů dlouhý písečný pláže. To se musí lokalům nechat, všude je tu čisto, hordy uklízečů v odpolednim horku, klobouky na hlavách a oháklý v zelenejch kombinézách, procházejí každej metr a poctivě tu třídí a vybírají jakejkoliv náznak bordýlku.

Odpoledne nenaplňuju ničím jiným než dalším sladkým nicneděláním, youtubuju, čtu si, lelkuju. La dolce vita ne?

Poslední pořádnej večer ve Vietnamu zakončuju fabulóznim pálivym pho bo. Bude mi ta jejich kuchyňe za pár dní chybět. Stejně jako celej Vietnam. Po soumraku je pláž plná plavců, který se po koupeli polívaj na kamennejch schůdcích kbelíky studený vody. Mladý kucí, sotva dvanáctiletý kousek opodál mastěj 7 na 7 beachvolleyball. Ženský, co se tu promenádujou s kamarádkami jsou jak obrázek z erotickýho časopisu Southeast Beauties, každou bys chtěl kámo, každou. Páry zamilovanejch, flirtujících, či jen randících Vietnamců a Vietnamek večeří či prostě klábosí sedě na betonových podsádkách kousek od moře.

Večer se naklání k noci a mnohý zahrádky restaurací se naplňují, aby zasytily hladový žaludky strávníků. Z amplionku bistra Bánh Xèo Tom Nhày hraje nostalgická pomalá odrhovačka.

Můžeš napsat tisíc vět a stejně tu prchlivou, barevnou, voňavou energii města nezachytíš. Dám ještě poslední Quy Nhon Lager a uklízim se do útočiště svýho homestay, abych se pořádně vyspal na zítřejší tři přelety a cestu do Evropy.

Den třicátý, 8.5.; Konec je jenom začátek (a spousta čekání)

...

Pořád jenom čekat, držim se statečně

Neni důvod spěchat, ale ani stát mi v cestě

Všechno má svůj čas, bejvá ho víc než mě

Až dostaneš rozum, bych moh taky čekat věčně

...

Kato, Prago Union, Čekárna

Vzbudí mě mocnej prd jehož hlučnost překoná papundeklovou stěnu pokoje. Můj soused se toho fakt nebojí. Procházím se nákupní čtvrtí, v časnym ránu je každej roh obsazenej trhovkyněma ve slaměnnejch kloboučcích a barevnejch kombiné. Quy Nhon na mě působí jako vietnamská verze GTA: Vice City. Barevný město u moře s ohromnou pláží, palmama, vysokejma hotelama, občas kombinovanejma se starší zástavbou tří čtyřpatrovejch baráků a jejich malinkejch uliček plnejch drátů, čoklísků a všeobecnýho mišmaše zdejšího lidu - pelmelu pionýrek voháklejch v bleděmodrejch košilkách a tmavěmodrejch sukních, na krku rudej šátek a bezzubejch dědulů poflakujících se okolo svejch rikš a mopedů, cucajících caphe da či kouřících cíčko za cíčkem, pohodově rozvalenejch sedě na mopedu, opíraje se o řidítka.

Omylem ulovim čtyři banány místo dvou, babi prodejkyně totiž neni schopná akceptovat, že bych si koupil jen ty dva a rvu je pak do sebe usazenej ve velký houpačce kousek od moře. Čtu si chvíli a loučim se s tim bleděmodrym zázrakem, jehož vlny, zářno a slanost mě nikdy nepřestanou fascinovat a vzrušovat.

Balim věci a je v tý činnosti víc a víc smutný nostalgie. Předávám klíče, prokroužim městem, zajdu na chvíli pozdravit jednoho lokálního Bráchu k pagodě. Tenhle broski buddha je přerostlej, celej do zelena a má na prsou, jak jinak, vytetovanou swastiku. 

Zbavuju se motorky a kráčim rozpálenym městem (mělo bejt dnes jen 32°C, ale s dvěma báglama na zádech je pocitově minimálně 50°), směrem na autobusák. 

Cestou potkávám stánek s banh mi bagatama, babi mi tam za 40 korunek uklohní dvě nejnafouklejší, nejlepší bagetky, co sem kde ve Vietnamu měl. Taky jí to hned překládám a smějem se s jejim dědkem, kterej na ní čeká rozvalenej na kole.

Sotva vylezu z autobusu na letišti Phu Cat, už se na mě slejzaj jak mravenci na zdechlinu taxikářský pijavice a hulákaj na mě: motorbiiike..to víte že né, vy krvesajové...Zlatej Vietnam, stačí popojít padesát metrů od terminálu letiště přes parking a za jeho bránama si vykydlit v místní kavárničce. Místo přepálenejch 70k, který bys vysolil za jednu malou limču na letišti, si tu boží čerstvej ledovej čaj koupíš za 15 korun. Čekání hned jinak utíká a že ho ještě před sebou mám...tři hodiny v Phu Cat na spoj do Saigonu, v Ho Či Minhu pět hodin na let do Dubaje a v Emirátech pět hodin před cestou domů do mojí milovaný ušmudlaný maminky všech měst.

Už zase v Saigonu...sem sliboval, že už vo něm nekváknu, ale přece...

Chtěl bych bejt mocnej čaroděj slov a dokázat vltačit to magický osídlení do zakletý krabičky. Vozit ho sebou jako freak show a objíždět se světskejma vesničky Bohémie. Ukazovat nezcestovalym vidlákům tu prapodivnou kuriozitu - Aglomeraci strejdy Ho. Moje sličný asistentky by vybíraly tučný vstupný. Nalákaly platící diváky do stanovýho varieté, na střeše rudá barva, veprostřed žlutá hvězda. Zakroutil bych pak flašinetovou páčkou, šapitó by zahučelo nadšením i zděšením, když by se před neznalejma kmánama zemí českých začal sám přehrávat příběh tohohle mýtickýho města.

Behemontská mocná energie mě vcucne jak rosomák malinu. Okolo letiště hučí vlahej středeční podvečer. Hlavní třídou se valí proudy motorek v nekonečnejch kalnejch smogovejch kaskádách. Kousek od letiště pulzuje tahle špindírkská megapole tepem každodenního šílenství. Neony bijou do očí stejně jako halogeny taxíků. Vzduch, kterýho se nedá nadechnout. Bordel na bordýlku. Stánek na stánku. Nepopsatelná radiace energie vyzařující z každýho zákoutí každý ulice je ohlušující, ohromující, uhrančivá. Stačí se jen na chvíli zastavit, posadit k lahodný mňamce čerstvě vypresovaný cukrový třiny a chvíli ten mumraj pozorovat. Dámička ve večerních šatech pomalu projede na svym mopídku. Za ní agresivní taxikář, skoro srazí babču, tlačící domů svůj elektrifikovanej stánek na kolečkách, klobouk jí uletí do půlky ulice a jiný auto ho vzápětí přejede a přepůlí. White collar boy jde z práce domů, v ruce taštičku s notebookem, posouvá si černý brejličky vejš na nos. Cirkus Saigon. Nad tim všim na rohu hotelu naříkající rozbitej neonek H TEL LUX RY. Ulicemi se všemu tomu navzdory dál děsivě i dramaticky dere život ve vášnivejch proudech. U stánku zastaví, v zelený vestě firmy Grab oháknutej, v hubě cigáro, kurýr a předává nejroztomilejší mladý holčině balíček. Párek dvou intoušů projde kolem, útlá holubička si vede svýho dařbujána domů, ve volný ruce malá červená růže. Konečně mi došly peníze. Rozpočet finanční, časovej i energetickej vyčerpán na dřeň. Končím s tímhle deníkem a za dvě hodiny letím domů. Kết thúc ~ Konec.