Feuilleton - A Week at U Elektry ENG/CZ/GER

A feuilleton as a record of a week-long stay at the U Elektry hostel in Prague’s Vysočany district, where I deliberately checked in before my departure to Vietnam in April 2024, to experience what life on the periphery feels like.

Fejeton jako záznam týdenního pobytu v ubytovně U Elektry, v pražských Vyšocanech, kde jsem se záměrně ubytoval před odjezdem do Vietnamu v dubnu 2024, abych si zkusil jak se žije na periferii.

Ein Feuilleton als Aufzeichnung eines einwöchigen Aufenthalts im Wohnheim U Elektry in den Prager Vysočany, wo ich mich vor meiner Abreise nach Vietnam im April 2024 bewusst einquartierte, um auszuprobieren, wie das Leben in der Peripherie ist.

 

ENGLISH

A Week at U Elektry

How can you even manage to stand there, pretending to be a building, without collapsing, you decrepit, ugly illusion of architecture? That’s what flashes through my head as I first approach the tall metal gate of the U Elektry hostel in Prague’s Vysočany district. The two-story cardboard monster, hemmed in on one side by railway tracks and on the other by Libeň’s filthy brownfield crowned with its jewel—the flea market—swallows me whole. In its kitchen, I’m greeted by Libor, the fifty-something caretaker, a Roma man wearing stylish sweatpants with little Batmen on them.

From the house rules:

Smoking in rooms is strictly forbidden. Violating this rule results in immediate termination of accommodation by the landlord, without compensation.

The first thing that shocks and amuses me is the washing machine, shamelessly shoved into the corner of the kitchen. It only takes coins. A basic wash, sixty crowns for forty-five minutes. A bargain. By now, this machine must have paid for itself five times over, laundering workers’ shitty underpants. For the toilet I’m supposedly allowed to use Libor’s—luxuriously clean, locked, stocked with toilet paper and even an ashtray. Just don’t forget to lock the door.

The rectangular corridor of the ground floor has, besides mine, six other doors leading to rooms that hold the dozen or so unfortunate souls of this dilapidated house.

Libor is fed up. He pays fourteen thousand a month for his room. On top of that he does the washing, the cleaning, and the caretaking.

Karel has had his fried cheese stolen from the fridge! Outrage! He fries up his last three eggs in butter for supper. Then silence, oppressive, minute by minute marked only by the ticking wall clock, broken at last by a whining train rattling past. You could paint sad pictures with words here. Each little den could tell dramas of defeat, sorrow, and lost battles of life.

From the house rules:

The landlord is not responsible for loss of the tenant’s personal belongings or cash.

In the morning I smoke in the little kitchen, and Radek sits down beside me. His massive belly escapes beneath his T-shirt as he lowers himself onto a groaning plastic chair, bumming a cigarette and complaining that, in a brief careless moment when he left his room unlocked to go piss, junkie neighbors from the next room robbed him of an entire pack of diazepam and five hundred crowns. Together we kill off two more of my cigarettes, during which I am promoted to the role of therapist, listening to his life-long woes. Diazepam prices have gone up, the hostel stinks, it’s expensive and disgusting. There’s no point in arguing—he’s not making it up; he just needs to complain like a normal human being. His monologue is interrupted when Libor comes in and they head off together to interrogate the suspected thieves.

“It’s supposed to be torn down soon.” That’s how Libor announces his return to the communal kitchen/smoking room after the failed hunt for the diazepam thieves. He lights up and launches into another lament on the miseries of hostel life.

From the house rules:

The tenant is obliged to allow entry to the rented room. Otherwise, the landlord has the right to break in by force. Any costs incurred will be charged to the tenant.

My room, No. 6, is the suite présidentielle, a chamber palatial by local standards, which I will have all to myself for a week. One and a half meters wide, three meters long, four bare white walls filled with a bed, two black plastic chairs at a tiny table, and a white IKEA wardrobe in the corner. Behind the large window that won’t open, trains rumble past every five minutes, briefly flooding the room with the hallucinatory glare of their headlights. The fluorescent light in my noble apartment works on a three-second delay, and shuts off just as fast. If the resident doesn’t want to live in darkness, constant movement is required. Still—the mattress is pleasantly firm, the sheets clean, the room freshly scrubbed and even perfumed. It was last inhabited, apparently, by an elderly married couple; their current fate is unknown to Libor.

Other residents I meet: Albert, a Russian, and Yanis, a pot-bellied Bulgarian, now into their sixth and ninth years here. Legends. Old-timers. Regulars. Albert the bricklayer and Yanis the driver both work as on-call contractors—an uncertain living. Neither ever lets go of his phone, in case the call for work should come, Easter holidays be damned.

From the house rules:

Visitors are strictly forbidden. Violation of this ban results in immediate termination of accommodation, without compensation.

For three days I don’t write a word. I fall in love with Mrs. Veronika and spend all my time with her—or flirting with her. Love is a full-time job.

It takes Saturday morning to drag me out of my endorphin haze. That’s when I meet the Professor. He looks like a frog photographed in outer space, like an Easter egg miraculously intact at the bottom of the Mariana Trench, like the proverbial sore thumb. I find him in the kitchen in the morning, Bible open, taking notes in a thick notebook and typing them into his MacBook, frowning behind elegant gray glasses perched on a proud nose that crowns a powerful skull topped with a mane of silver hair. The housing crisis has driven Prague’s intellectuals to the periphery. Here in the form of an employee of the National Museum who, on his salary, couldn’t afford anything but a shared room in this Libeň panelák monster.

Elektra is slated for demolition, along with much of the surrounding development and the Balkan-scented flea market. Whether chatting with drunk bricklayer Albert or intellectual Professor, the uncertainty of the future always echoed in their words.

So when, in a few years, this very real collapse of housing capacity drives even our lawyers and doctors into shared rooms of hostels like this one, perhaps as a society we’ll finally start taking more interest in just how accessible the right to housing in Prague really is.

CZECH


Týden u Elektry

Jak ty vlastně ještě vůbec dokážeš stát a předstírat barák aniž by ses nerozpadla, ty přestárlá hnusná iluze budovy? Bleskne mi hlavou, když se poprvý blížim k vysoký kovový brance ubytovny U Elektry v pražskejch Vysočanech. To dvoupatrový papundeklový monstrum, z jedný strany obklíčený kolejemi a z druhý libeňskym zaprasenym brownfieldem a jeho korunnim klenotem - Blešími trhy, mě spolkne a v jeho kuchyni přivítá zhruba padesátiletej správce Libor, róm ve stylovejch teplácích s batmanama.

Z ubytovacího řádu:

Kouření na pokojích, je přísně zakázáno. Při porušení tohoto nařízení dojde k okamžitému ukončení ubytování ze strany ubytovatele a to bez náhrady.

První mě šokuje a pobaví pračka, nestoudně narvaná v rohu kuchyně. Je na kováky. Vobyč praní 60 kč za 45 minut. Lidovka. Tenhle stroj si tu musel na sebe za dobu, kdy tu pere zesraný dělnický trenky vydělat už pětkrát. Na hajzl můžu prej chodit na správcův, luxusní čistou zamčenou toaletu vybavenou hajzlpapírama a popelníkem. Nesmim zapomínat zamykat dveře.

Obdelníková chodba spodního patra má kromě mejch šest dalších dveří vedoucích do šesti pokojů dvanácti nebohejch obyvatel tohohle zuboženýho domu.

Libora už to tu sere. Platí 14 tisíc za pokoj měsíčně. Do toho pere, uklízí a správcuje.

Karlovi někdo ukrad z ledničky smažák! Hyenismus! Usmaží si na másle poslední tři vajíčka ke svačince. Po chvíli ubíjející ticho. Vteřina za sekundou cvakajících nástěnnejch hodin přerušená až projíždějícim skuhravym motorákem. Daly by se tu malovat slovy smutný obrazy. Co dramat o prohře a zármutku a ztracenejch životních bitvách by každá jedna špeluňka mohla vyprávět...

Z ubytovacího řádu:

Ubytovatel nenese zodpovědnost za ztrátu osobních věcí nebo hotovosti ubytovaného.

Po ránu kouřim v kuchyňce a přisedá si ke mně Radek. Obří kulatej břuch mu vyleze z pod trička, když dosedá na sténající plastovou židli naproti ke stolu, aby si ode mě vysomroval na cíčko a postěžoval, že ho v krátký nestřežený chvíli, kdy nechal nezamčenej pokoj a odešel na hajzl močit, okradli o celý plato Diazepamů a pětset korun feťácký sousedi z vedlejšího pokoje. Úspěšně spolu ubíjíme ještě další dvě moje cigára a jsem při nich povýšen do role terapeuta - naslouchače jeho životabolu. Diazepam nedávno zdražili, ubytovna smrdí, je to tu drahý a nechutný. Přít se s nim vlastně nelze, nevymejšlí si, jen si prostě jednoduše potřebuje obyčejně lidsky zanaříkat a zanadávat. Jeho monolog zastaví Libor a odcházejí spolu vyslýchat domnělý zloděje.

"Má jít brzo k zemi." Uvede svůj návrat do komunitní kuchyně / kuřárny Libor vracející se z neúspěšnýho lovu na diazepamový lapky, zapálí si žváro a následuje další litanie nad strastmi života ubytovnového.

Z ubytovacího řádu:

Ubytovaný je povinen umožnit vstup do pronajatého pokoje. V opačném případě má ubytovatel nárok na násilné vniknutí do pokoje. Náklady s tím spojené jsou účtovány ubytovanému.

Můj pokoj č. 6 je "suite présidentielle", na místní poměry honosná komnata, kterou budu celý týden obývat sám. Jeden a půl metru široká, tři metry dlouhý štangle s holejma bílejma zdma vyplněná postelí, dvěma plastovejma černejma židlema u malýho stolku a bílou ikea skříní v pravym rohu mísnosti. Za velkym oknem, který se nedá otevřít co pět minut s chraplavym rachotem projíždí vlaky a osvětlí na krátko prostor pokoje silnym halucinogeně probleskujícim světlem svejch reflektorů. Zářivka v mym noblesnim apartmá funguje na časovač s odezvou zbruba 3 sekundy a podobně rychle se i vypíná. Nechce - li tedy obyvatel pokoje trávit čas ve tmě, musí se neustále pohybovat. Nicméně matrace je příjemně tvrdá, postel čistě povlečená, pokoj vycíděnej, navoněnej dokonce. Obývala ho přede mnou prej postarší manželská dvojice, její současnej osud není Liborovi po mym dotazu znám.

Další osazenstvo ubytovny se kterym se setkávam - rus Albert a pupkatej bulhar Yanis, toho času kroutící si tu šestej, resp. devátej rok. Legendy. Starousedlíci. Štamgasti. Zedník Albert a řidič Yanis oba pracují jako kontraktoři na zavolání, nejistý to zaměstnání. Oba při hovoru nepouštějí telefon z ruky, co kdyby přeci jen zazvonil a oni dostali pozvánku k práci na druhý den, Velikonocům navzdory.

Z ubytovacího řádu:

Návštěvy v prostorách ubytovny jsou přísně zakázány. Porušení tohoto zákazu znamená okamžité ukončení ubytování a to bez náhrady.

Tři dny pak nenapíšu ani čárku. Zamiloval jsem se do paní Veroniky a trávil všechen čas s ní či flirtovánim s ní...láska je práce na plnej úvazek...

Z endorfinovýho opojení mě vytáhne sobotního rána až Profesor. Působí jako fotka žáby ve vesmíru, jako velikonoční vajíčko nalezený nepoškozený v hlubinách Mariánskýho příkopu, jako pověstná pěst na oko. Potkám ho po ránu usazenýho v kuchyňce u rozevřený Bible zapisujícího si z tlustýho poznámkovýho bloku do macbooku, pokoutně mračícího se zpoza elegantních šedejch brejlí nasazenejch na pyšnym velkym nose končícim v klenbě silný mozkovny ohraničený hřívou šedavejch vlasů. Krize bydlení vyhání pražský intelektuály na periferii. Zde v příkladu zaměstnance Národního muzea, kterej si nemohl dovolit se svym platem nic jinýho než sdílenej pokoj v tomhle panelovym libeňskym monstru.

Elektra má jít brzo k zemi a s ní i velká část zástavby okolo balkánem vonících Bleších trhů. Ať jsem už zapředl hovor s opilym zedníkem Albertem, či intelektuálem Profesorem, zmínka o nejistý budoucnosti ubytování zaznívala jako echo pochybností ze všech úst.

Tak až tenhle doslova hmatatelnej kolaps rezidenčních kapacit za pár let vyžene i naše právníky a doktorky do dělenejch pokojů podobnejch ubytoven, začneme se jako společnost snad konečně víc zajímat o to, jak dostupnym je pro nás v Praze právo na bydlení.

DEUTSCH


Eine Woche bei U Elektry

Wie kannst du überhaupt noch stehen und so tun, als wärst du ein Haus, ohne gleich in dich zusammenzufallen, du altersschwache, hässliche Illusion von einem Gebäude? schießt es mir durch den Kopf, als ich mich zum ersten Mal dem hohen Metalltor der Ubytovna U Elektry im Prager Stadtteil Vysočany nähere. Dieses zweistöckige Pappmaché-Monster, eingeklemmt auf der einen Seite von Gleisen und auf der anderen von einem verdreckten Libeňer Brachland mit seiner „Krone“ – dem Flohmarkt –, verschlingt mich, und in der Küche empfängt mich Libor, der etwa fünfzigjährige Hausverwalter, ein Rom im stylischen Trainingsanzug mit kleinen Batmans drauf.

Aus der Hausordnung:

Rauchen in den Zimmern ist streng verboten. Bei Zuwiderhandlung wird die Unterkunft durch den Vermieter sofort und ohne Entschädigung beendet.

Zuerst schockiert und amüsiert mich die Waschmaschine, unverschämt in die Küchenecke gequetscht. Sie läuft nur mit Münzen. Einfaches Waschen: 60 Kronen für 45 Minuten. Ein Schnäppchen. Diese Maschine muss sich hier, mit all den versifften Arbeiterunterhosen, die sie schon gesehen hat, längst fünfmal bezahlt haben. Auf die Toilette darf ich angeblich zu Libor – eine luxuriös saubere, verschlossene Kabine, ausgestattet mit Klopapier und Aschenbecher. Türen immer abschließen!

Der rechteckige Flur im Erdgeschoss hat neben meinem noch sechs weitere Türen, hinter denen zwölf armselige Bewohner dieses heruntergekommenen Hauses wohnen.

Libor hat die Nase voll. 14.000 Kronen im Monat zahlt er für sein Zimmer. Dazu wäscht, putzt und verwaltet er noch.

Karl hat sein überbackener Käse aus dem Kühlschrank geklaut! Eine Schande! Er brät sich in Butter seine letzten drei Eier zum Abendbrot. Danach lähmende Stille. Sekunde um Sekunde, nur unterbrochen vom Ticken der Wanduhr, bis ein ächzender Zug vorbeiklappert. Hier könnte man traurige Bilder mit Worten malen. Jedes Kämmerchen könnte Dramen von Niederlagen, Trauer und verlorenen Lebensschlachten erzählen.

Aus der Hausordnung:

Der Vermieter übernimmt keine Haftung für den Verlust persönlicher Gegenstände oder Bargeld des Mieters.

Am Morgen rauche ich in der kleinen Küche, da setzt sich Radek zu mir. Sein riesiger Bauch quillt unter dem T-Shirt hervor, als er sich auf den stöhnenden Plastikstuhl fallen lässt, mir eine Zigarette abluchst und sich beklagt, dass ihm in dem kurzen Moment, in dem er sein Zimmer unverschlossen ließ, um pissen zu gehen, Junkie-Nachbarn aus dem Nebenzimmer eine ganze Packung Diazepam und fünfhundert Kronen gestohlen haben. Gemeinsam rauchen wir noch zwei meiner Zigaretten, während ich in die Rolle seines Therapeuten rutsche, Zuhörer seiner Lebensklagen. Diazepam sei teurer geworden, das Heim stinke, es sei teuer und widerlich. Widersprechen kann man nicht – er denkt sich nichts aus, er muss einfach nur ganz menschlich schimpfen und jammern. Sein Monolog endet, als Libor auftaucht, und die beiden ziehen los, um die mutmaßlichen Diebe zu verhören.

„Soll bald abgerissen werden.“ So leitet Libor seine Rückkehr in die Gemeinschaftsküche/Raucherraum ein, nach der erfolglosen Jagd auf die Diazepam-Langfinger. Er zündet sich eine Kippe an und stimmt die nächste Litanei über die Leiden des Heimlebens an.

Aus der Hausordnung:

Der Mieter ist verpflichtet, dem Vermieter den Zutritt zum gemieteten Zimmer zu ermöglichen. Im Weigerungsfall ist der Vermieter berechtigt, das Zimmer gewaltsam zu öffnen. Die dadurch entstehenden Kosten trägt der Mieter.

Mein Zimmer Nr. 6 ist die suite présidentielle, nach hiesigen Maßstäben eine prunkvolle Kammer, die ich eine Woche lang allein bewohnen werde. Anderthalb Meter breit, drei Meter lang, kahle weiße Wände, gefüllt mit einem Bett, zwei schwarzen Plastikstühlen an einem kleinen Tisch und einem weißen IKEA-Schrank in der Ecke. Hinter dem großen Fenster, das sich nicht öffnen lässt, rauschen alle fünf Minuten Züge vorbei und fluten den Raum für kurze Zeit mit dem halluzinatorischen Scheinwerferlicht. Die Neonröhre in meinem edlen Appartement springt mit drei Sekunden Verzögerung an und erlischt genauso schnell. Wer also nicht im Dunkeln sitzen will, muss sich ständig bewegen. Immerhin – die Matratze ist angenehm hart, das Bett frisch bezogen, das Zimmer geputzt, sogar parfümiert. Vor mir soll hier ein älteres Ehepaar gewohnt haben, deren Schicksal ist Libor unbekannt.

Andere Bewohner, die ich treffe: Albert, ein Russe, und Yanis, ein dickbäuchiger Bulgare, mittlerweile im sechsten bzw. neunten Jahr hier. Legenden. Alteingesessene. Stammgäste. Maurer Albert und Fahrer Yanis arbeiten beide als Abrufkräfte – eine unsichere Beschäftigung. Keiner legt sein Handy aus der Hand, falls doch ein Anruf kommt und sie für den nächsten Tag gebraucht werden, Ostern hin oder her.

Aus der Hausordnung:

Besuche in den Räumen des Heims sind streng verboten. Ein Verstoß führt zur sofortigen Beendigung des Aufenthalts, ohne Entschädigung.

Drei Tage lang schreibe ich dann keinen Strich. Ich habe mich in Frau Veronika verliebt und verbringe jede Minute mit ihr – oder damit, mit ihr zu flirten. Liebe ist ein Vollzeitjob.

Aus diesem Endorphinrausch reißt mich erst der Samstagmorgen – und der Professor. Er wirkt wie ein Frosch im Weltraum, wie ein unversehrtes Osterei am Grund des Marianengrabens, wie die sprichwörtliche Faust aufs Auge. Am Morgen treffe ich ihn in der Küche, wo er mit offener Bibel sitzt, Notizen in ein dickes Heft kritzelt und in seinen MacBook tippt, die Stirn in Falten gelegt hinter eleganten grauen Brillen auf einer stolzen Nase, die in einen mächtigen Schädel mit silbergrauer Mähne mündet. Die Wohnungsnot treibt Prager Intellektuelle an den Rand. Hier in Gestalt eines Mitarbeiters des Nationalmuseums, der sich mit seinem Gehalt nichts anderes leisten konnte als ein geteiltes Zimmer in diesem Libeňer Plattenbau-Monster.

Elektra soll bald abgerissen werden, zusammen mit einem großen Teil der umliegenden Bebauung und dem Balkan-duftenden Flohmarkt. Ob ich mit dem betrunkenen Maurer Albert rede oder mit dem Intellektuellen Professor – die Unsicherheit der Zukunft hallt immer mit.

Und wenn dieser sehr reale Zusammenbruch der Wohnkapazitäten in ein paar Jahren auch unsere Anwälte und Ärztinnen in geteilte Zimmer solcher Heime treibt, dann werden wir uns als Gesellschaft vielleicht endlich ernsthafter dafür interessieren, wie zugänglich das Recht auf Wohnen in Prag eigentlich ist.