Afghánec v Curychu

 

Afghánec v Curychu, potulka nejdražším městem světa

"Good morning Sir." Osloví mě u bistra na nádraží týpek s rozsekanym frňákem a bolákama

o brady. "Can I have some money? Just a little bit." 

Dodržuju jednoduchý, neměnný pravidlo. Nedávám peníze žebrákům, který nemaj žádný viditelný zdravotní / psychický postižení, nebo nejsou starý natolik, aby bylo jasný, že si jakoukoliv formou výdělku (je mi jedno, jestli pudeš dřít do fachy nebo vykrádat banky kámo) nejsou a nebudou schopný zajistit bez externí pomoci základní obživu. Nebudu ti pomáhat s tvou drogovou závislostí brácho. Feťák pozná feťáka.

Rychle se dohadujem, že nám oběma koupim kafe a něco k snídani, když mi Hamdend, tak se tenhle mladej, osmadvacetiletej Afghánec jmenuje, poví trochu svýho příběhu a zapózuje mi na fotku u hlaváku v Zurichu, jehož okolí má na xichtech ulic dnes, pouhý dva dny po manifestacích 1. května, cute rudej make up áčkařskejch narychlo stříknutejch protisystémovejch gráfků a hesel.

Borec zhltne svý dva croissanty, já nám oběma ubalim cígo a on se zatim rozpovídá o tom, jak se před osmi lety, když mu nebylo ještě ani dvacet let, celá rodina se složila pašerákům. Čtrnáct fucking tisíc americkejch dollarů ta cesta stála a on musel přes Irán a Irák až do Sýrie, odkud se přeplavil s ostatníma migrantama přes Středozemní moře nejprve do Itálie a nakonec až do Curychu.

Našel si tu práci, začal prej ze stresu kouřit a potom na párty dal první čáru. Vydržel takhle skoro 7 let, ale nedávno ho z práce vyhodili, přišel o byt a teď se už devátej měsíc potuluje štrýtem, bez domova, závislej na heroinu. Maluje, ne špatně. Snad se z těch sraček dostane včas.