Abstract / Rozbor / Konspekt - Don Quijote de la Mancha; Miguel de Cervantes y Saavedra
ENGLISH
1. Introduction
Miguel de Cervantes y Saavedra published the first part of his seminal book The Ingenious Gentleman Don Quixote of La Mancha in 1605, and we can state that his work became a bestseller immediately upon release. It is considered a sharp critique of the then–declining pastoral and chivalric romances, from which it directly draws, adopting their most enduring values while turning their world upside down. He leads “the most knightly of all knights,” a mad dreamer, a ruined nobleman deranged by his excessive reading of chivalric romances, Alonso Quijano, through countless absurdly brutal adventures up to the final catharsis in the second volume of the novel. Don Quixote comes to his senses and loses his ideals. He realizes he is too good for this world and dies.
By combining two contradictory literary types—the ridiculous visionary, confused by the ideals of errant knighthood and wholly devoted to his one love, and the practical, down-to-earth man concerned only with his family and filling his empty stomach—the author created a virtually immortal work. Let us now look more closely at what Václav Černý once called “the definitive novel.”
2. Plot
2.1 The Narrator
The figure of the omniscient narrator—the author himself—guides the reader through the entire two-volume work. This gives the author space for frequent digressions from the narrative. The story is filled with reflections on love, power, money, etc. Cervantes—an admirer of bucolic tales idealizing unhappy, unfulfilled love and the “pure” pastoral life—often strays from the main narrative line toward philosophical musings about the fate of suffering lovers.
This way of storytelling may appear today rather outdated, slow, and at times even infantile, bordering on the absurd. A good example is The Tale of the Impertinently Curious Man, which so fascinates the attending priest. In it, the author idealizes man’s “indestructible dissatisfaction,” the desire for unattainable perfection. The love triangle of the story ends in death, which the characters pay as the price for their moral lapse. Cervantes, through the priest’s voice, praises the tale to the skies, seemingly trying to deny the reader the possibility of making up their own mind about it. However, this excess is unique within the book and therefore forgivable.
The narrator leads us through the work with an almost naturalistic detachment, studying the characters Don Quixote meets with something akin to scientific curiosity. He sketches their personalities and life stories simply and leaves the reader to form their own judgment.
This contemplative, digressive, philosophical narrator may be seen as a precursor of the omniscient narrator so characteristic of the realist novel.
2.2 Characters
The description of characters in Don Quixote could easily warrant a separate study; therefore, let me focus only on the two main ones—Sancho Panza and Don Quixote.
2.2.1 Don Quixote of La Mancha
Don Quixote is a poor nobleman from the region of La Mancha. Tall, thin, with shriveled yellowish skin, sunken cheeks, and a goatee. He is around fifty when, after reading countless chivalric romances, he loses his wits and decides to revive the ideals of already defunct knighthood. He selects a nag, Rocinante, as his steed, dresses himself in knightly armor, and eventually replaces the famous helmet of Mambrino with an ordinary barber’s basin. Quixote, having learned all about “true love” from romances, chooses a peasant woman as his lady, renaming her Dulcinea of Toboso, the only mistress of his heart, to whom he remains faithful throughout the novel.
At this point, any straightforward characterization seems to end. In Don Quixote we can find a fool intoxicated by false ideals, a dreamer chasing an unattainable vision, or a parody of all wandering knights. On the other hand, in certain situations Cervantes’ hero behaves like a reflective philosopher, a wise prophet who perceives the true essence of events unfolding before his eyes. He is a man who, although mad, does not fall into total insanity and clings firmly to his ideals—a man thoroughly honest and morally pure. Václav Černý expressed it clearly:
“Don Quixote is ridiculous, for he is the Most Distracted among the distracted, and his distraction—his neglect of life’s reality—is firmly organized around a central thought, around his knightly dream. Therefore his mishaps follow with iron logic and his ridiculousness grows: life lies in wait for every chance to trip him up mischievously and provoke our laughter.”
Don Quixote commands respect through his yearning for human ideals. He became a symbol of purity of soul, and “quixotism” a symbol of the futile struggle for unattainable ideals. Again in Černý’s words:
“Quixotism is a great idea. It is the victory of eternity over temporality, of ideal over reality, of spirit over matter. It is the defeat of Yankee Mammon and the triumph of the clerics.”
2.2.2 Sancho Panza
A peasant from the same village as the Knight of the Sad Countenance, round, stout, illiterate. Husband of Teresa Panza, father of María Panza. He enters the story as a somewhat dim-witted villager who constantly mixes up words (a trait that serves comic purposes in many situations:
“‘I don’t know what eructate means,’ said Sancho. Don Quixote replied: ‘To eructate, Sancho, means to belch. But it is one of the ugliest words in the Spanish tongue. Therefore witty people resort to Latin and instead of belching they say eructating, and instead of a belch an eructation.’”).
Sancho never stops talking, and his only apparent education lies in his endless stock of proverbs, which he hurls about at random in conversation, overwhelming opponents. Over time, he adopts many of Quixote’s ideas and undergoes psychological development—from a simple peasant, through his brief rule over an “island,” into the heir of the knight’s legacy.
Sancho is at least as ambiguous a character as the titular hero. He oscillates between countless roles. From a dull peasant—almost a parody of himself—he gradually becomes a thinking individual, yet one unable to recognize the veil of self-deception, and by the end of the book he too embraces the ideals of knighthood, bearing the banner of madness, dreaminess, and idealism.
Cervantes encoded in Sancho a body of folk wisdom passed down orally, a wisdom so strong and enduring that even Sancho’s foolishness and babbling cannot diminish it. “Sanchism” is thus understood as a kind of skepticism. Sancho himself is interpreted as the embodiment of peasant wisdom and common sense.
2.3 Setting
In this picaresque novel, the dominant setting is migratory—the motif of the journey is key. The space is the real Spain of the 16th century, populated by peasants, shepherds, nobles, townsfolk, clergy, soldiers, etc. The author lets his heroes wander through real landscapes that he knew well from his own life, allowing him to richly render the environment. His descriptions are vivid yet leave readers ample space for imagination.
2.4 Plotline
The plots of both volumes recount the wanderings and adventures of the Knight of the Sad Countenance and his squire Sancho. On the road, the knight encounters obstacles and adversities that underscore the clash between illusion and reality. Some stories reveal the true face of Spanish society; others parody pastoral and chivalric romances.
At the end of the first book, the knight returns home in a battered state, where he is considered sick. Everyone tries to cure him by avoiding any mention of knighthood and even bricking up the library door. But Don Quixote grows bored and secretly sets out again in pursuit of knightly ideals. The subsequent stories are filled with humorous episodes—humorous, that is, for the reader; for the protagonists themselves they often mean beatings.
The convergence of Quixote’s and Sancho’s attitudes peaks in the second book, during Sancho’s governorship of an “island,” reflecting a traditional utopian motif. Above all, Don Quixote longs to establish justice, right wrongs, and help the poor and oppressed. At the end of the second book, the heroes return home. Don Quixote falls gravely ill, lies bedridden for nearly a week, and the doctor declares nothing can be done. He weakens, comes to his senses, renounces the ideals of knighthood, drafts his will, and dies three days later.
The story is interwoven with many episodic tales connected by the motifs of journey, pilgrimage, and discovery.
3. The Author as Philosopher
The novel’s length gave its author ample room for philosophical reflections on the world, life, love, women, and men. Cervantes, at times slipping into pathos, expresses through many digressions his complex worldview.
3.1 On Chivalric Romances
For a long time, Cervantes’ novel was interpreted solely as a critique of chivalric romances. The author himself lends weight to this reading in certain passages, for example through the canon’s words rejecting poor contemporary plays and romances:
“I confess that I am amused by them while I read, until I realize they are lies and nonsense; then I throw the best of them aside and would gladly cast it into the fire if I could. They deserve such punishment, for they are false and fraudulent, rejecting sound reason as the creator of new societies and new ways of life, and they seek to persuade the uneducated that they are true, even presuming to confuse the minds of nobles, as they have done to Your Grace.”
The canon continues to explain why he despises such works—he finds the true ideal in Scripture, more precisely in the Book of Judges:
“Where you find great truths and deeds as true as they are bold.”
3.2 The Author as Teacher
Don Quixote advises Sancho Panza:
“If a beautiful woman comes to you asking for justice, do not look at her tears or listen to her cries. Consider carefully the essence of her request, lest your reason be swayed by her weeping and your kindness by her sighs. Do not scold with words those whom you must punish with deeds, for to the unfortunate the punishment is enough, and harsh words are needless.”
The knight’s madness is often used as a medium through which Cervantes communicates with the reader. When the author speaks through the mouth of a fool, we forgive even the moralizing reflections we might otherwise ridicule. Thus in the Knight of the Sad Countenance we see Cervantes the moralist, the mature man summing up his wisdom and views on life with his characteristic lightness.
3.3 On Love
Cervantes, taking as his model Christian love—often unhappy and unfulfilled—shows the reader many examples and forms of love. Love can drive a person mad, change behavior, and even kill. A fine example is first Sancho’s musings and later Don Quixote’s certainty, where the knight expresses his chivalric view:
Sancho:
“I am astonished, sir, at the wantonness of Altisidora, the duchess’s maid; surely that Amor has struck and pierced her, that boy who is said to be blind. And though his eyes are sore or rather sightless, when he aims at a heart, however small, he hits it through and through with his arrows. I’ve also heard that love’s arrows break and blunt against maidens’ modesty. But with this Altisidora, they seem to sharpen rather than dull.”
Don Quixote:
“Know, Sancho, that love has no consideration and observes no rational bounds in its course. It has the same nature as death: it attacks royal palaces no less than the shepherd’s hut, and when it fully seizes the soul, the first thing it does is strip away fear and shame.”
Here again the author presents a coherent view, summarizing his own ideas drawn from life and the Bible, where, as a Christian, he found perfect examples of love and harmonious union.
4. Structure of the Novel
The work consists of two parts (books). The first was published by Cervantes in Madrid in 1605 to great acclaim. In 1614 appeared Segundo tomo del ingenioso hidalgo Don Quixote de la Mancha, que contiene la tercera salida, y es la quinta parte de sus aventuras—an unauthorized continuation of Don Quixote’s adventures written by Alonso Fernández de Avellaneda. In the preface to his book, the plagiarist even attacked Cervantes himself, naturally enraging the true author. Cervantes, in turn, hurriedly set to writing his own second part, published in 1615, in which he mocked and condemned Avellaneda through numerous allusions. In fact, we may thank Avellaneda, for Cervantes died the following year!
Each chapter of both books is introduced by a brief summary, serving as an unreliable preview of what follows. The author—as trickster—often misleads the reader and maintains attention through “exclusive” subtitles such as:
-
“Chapter VI: Concerning the adventure of Don Quixote with his niece and housekeeper, one of the most important chapters of this history,”
-
“Chapter XXXIV: Which treats of the way in which Dulcinea of Toboso may be disenchanted, one of the most beautiful adventures of this history.”
5. Conclusion
There is no doubt that Cervantes, with his Don Quixote, created one of the most enduring works of world literature, which has lost none of its relevance, entertainment, or intelligence even after four centuries. His Knight of the Sad Countenance—“the maddest of all madmen, the wisest of sages”—remains deeply ingrained in cultural memory and has become one of the most stable values of Euro-Atlantic civilization.
As though in the wisdom of a madman we still find ourselves, our unattainable ideals that die before our eyes as soon as we begin to orient ourselves in reality. The idea of quixotism lived, lives, and will live in all who pursue their dreams despite the enchanters who turned giants into windmills.
Notes
-
Anselmo, his best friend Lotario, and Maritornes all die as a result of their own moral failings. Anselmo asks his friend to seduce his wife Maritornes to test her fidelity and “true nature of her love.” Lotario long refuses, but once he agrees, he falls completely for Maritornes and betrays his friend. None of them are blameless. The tale ends in the schematic and overwrought death of all three, reducing the already drawn-out story to a shallow moralizing warning against fateful choices that may cost one’s life if not guided by the “proper (biblical?) morals.”
-
Rocinante – Don Quixote’s horse. The word’s origin is unclear: rocin in Spanish means a bad horse, and ante means “before”; in Czech translated simply as “herka” (nag). Don Quixote himself chooses the name just before setting out on his first quest.
-
In Avellaneda’s book, Don Quixote even stops loving Dulcinea of Toboso.
CZECH
. Úvod
Miguel de Cervantes y Saavedra vydává první díl své stěžejní knihy – Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha v roce 1605 a můžeme tvrdit, že jeho dílo se okamžitě po vydání stává bestsellerem. Je považováno za ostrou kritiku tehdy skomírajících pastýřských a rytířských románů, z nichž přímo čerpá, přebírá jejich nejtrvalejší hodnoty a přitom jejich svět staví na hlavu. Provádí „nejrytířštějšího ze všech rytířů“, bláznivého snílka, zchudlého šlechtice poblouzněného četbou rytířských románů, Alonsa Quijana, skrze nespočet absurdně brutálních dobrodružství až k finální katarzi ve druhém díle románu. Don Quijote zmoudří a ztrácí ideály. Zjistí, že je pro svět moc dobrý a umírá.
Autor spojením dvou protichůdných literárních typů: směšného blouznivce zmateného ideály potulného rytířství, zcela oddaného své jediné lásce a praktického přízemního člověka, kterému jde o vlastní rodinu a naplnění prázdného žaludku, vytvořil dílo takřka nesmrtelné. Podívejme se teď podrobněji, na tento slovy Václava Černého „definitivní román“.
2. Syžet
2.1 Vypravěč
Postava vševědoucího vypravěče – autora, provází čtenáře celým dvoudílným svazkem. Autor tak dostává prostor k častým myšlenkovým odbočkám od vyprávění. Příběh je zaplněn nejrůznějšími úvahami o lásce, moci, penězích atd., Cervantes - vyznavač bukolických příběhů idealizujících nešťastnou nenaplněnou lásku a pastýřský „čistý“ život, tu často odbočuje od přímé linky vypravování k filozofujícím úvahám o údělu trpících milenců a nenaplněných lásek. Tento způsob vypravování může dnes mnoha čtenářům připadat značně zastaralý, pomalý a je třeba si připustit, že i nedotknutelný autor v některých pasážích sklouzává k infantilnosti, hraničící až s absurditou. Příkladem budiž Příhoda s nevhodně zvědavým, která tolik zaujme přítomného faráře. Autor v ní idealizuje lidskou „nezničitelnou nespokojenost“, touhu po nedostižitelné dokonalosti. Milostný trojúhelník tří protagonistů povídky uzavírá jejich smrtí, jež je postavám cenou za mravní poklesek1. Cervantes ústy faráře povídku vychválí do nebe a jako by se tak snažil upřít čtenáři možnost vlastního úsudku o příběhu. Je třeba poznamenat, že tento exces je v celé knize ojedinělý a je tudíž možno jej autorovi odpustit.
Autor – vypravěč nás dílem provází s místy až naturalistickým odstupem, s až vědeckým zájmem studuje postavy, které kříží šílenému rytíři cestu. Jednoduše načrtává jejich charaktery, životní příběhy a poté nechává na čtenářově úsudku, aby si o jednotlivých lidech utvořil vlastní názor.
Rozjímavý, filozofující, kličkující vypravěč pak může být chápán jako předzvěst vševědoucího vypravěče, tak charakteristického pro realistické pojetí románu.
2.2 Postavy
Popis postav v donu Quijotovi by lehce vydal na samostatnou studii, proto mi dovolte zaměřit se pouze na dvě hlavní – Sancho Panzu a dona Quijota.
2.2.1 Don Quijote de la Mancha
Don Qujite, zchudlý šlechtic z kraje Mancha. Postava vysoká, hubená, svraštělá žlutá kůže, vpadlé tváře, bradka. Táhne mu na padesát, když při četbě mnoha rytířských románů přijde o rozum a rozhodne se šířit ideály tehdy již mrtvého potulného rytířství. Vybírá si herku Rocinante.2 Šatí se do rytířské zbroje. V průběhu románu mu pak slavnou Mambrinovu přílbu nahradí obyčejná holičská miska. Quijote, který v rytířských románech vyčte vše o „pravé lásce“, si volí za svou vyvolenou jistou selku - Dulcineu a jmenuje ji sobě Dulcineou z Tobosa, jedinou paní svého srdce a v průběhu celého románu v lásce nezaváhá.
Veškerá jednoznačná charakteristika tu, zdá se, končí. V donu Quijotovi můžeme nalézt blázna opilého falešnými ideály, snílka následujícího svůj nesplnitelný sen či parodii všech postav potulných rytířů. Na druhou stranu se v určitých situacích Cervantesův hrdina zachová jako hloubavý filozof, moudrý prorok, který vidí pravou podstatu dějů odehrávajících se před jeho očima. Člověk, který byť je bláznem, nesklouzává k naprostému šílenství a drží se pevně vlastních ideálů. Člověk veskrze čestný a morálně čistý, velmi jasně to v jedné ze svých studií vyjádřil Václav Černý: „Don Quijote je směšný, poněvadž je Roztržitým mezi roztržitými a jeho roztržitost, jeho nedbání skutečnosti životní je pevně organizováno okolo ústřední myšlenky, okolo jeho rytířského snu; proto se sledují s pevnou logikou i jeho nehody a roste jeho směšnost: život čeká na každou příležitost, aby mu zlomyslně nastavil nohu a vyvolal náš smích.“
Don Quijote vzbuzuje úctu touhou po ideálech lidskosti. Stal se symbolem čistoty duše, “donquijotství” pak symbolem marného boje za nesplnitelné ideály. Opět slovy Václava Černého: „Donquijotism je myšlenkou velikou. Je vítězstvím věčnosti nad časovostí, ideálu nad realitou, ducha nad hmotou, je porážkou yankejského Mamóna a triumfem kleriků.“
2.2.2 Sancho Panza
Sedlák pocházející ze stejné vesnice jako slovutný rytíř Smutné Postavy, kulatý, obtloustlý, negramotný vesničan. Manžel Terezy Panzové, otec Marie Panzové. Vstupuje do příběhu jako lehce tupý sedlák, který si neustále plete slova (tento jeho nedostatek velmi dobře poslouží k podtržení komična mnoha situací: „Co je to eruktovat, to nevím,“ řek Sancho. I pravil don Quijote: „Eruktovati, Sancho, znamená říhati, ale to je jedno z nejnepěknějších slov, jež obsahuje španělská řeč. Proto vtipní lidé si vypomohli latinou a místo říhat říkají eruktovat a místo říhání erukce.“).
Sancho nezavře ústa a zdá se, že jediným jeho vzděláním je přehršel přísloví, která v dialozích vysype bez ladu a skladu z rukávů a ubíjí jimi případné své odpůrce. Postupem času přebírá velkou část Quijotových myšlenek a prochází jistým psychologickým vývojem – z obyčejného sedláka, přes vládce ostrova, se vyvine v pokračovatele odkazu rytířova.
Sancho je v románu minimálně stejně nejednoznačnou postavou jako sám titulní hrdina. Střídá bezpočet poloh. Z tupého sedláka – parodie sebe samého, se postupně stává uvažující individualitou, která však není schopna odhalit roušku vlastního sebeklamu a na konci knihy se dokonec oddává ideálu potulného rytířství, držitelem zástavy bláznovství, snílkovství a idealismu.
Cervantes do postavy Sancha Panzy zakódoval lidovou moudrost předávanou ústní formou, moudrost stálou a silnou, které neubírá na síle ani Sanchova tupost a plácání, ke kterému se často uchyluje. „Sanchismem“ je pak chápán druh skepticismu. Sancho sám je tedy interpretován jako ztělesnění lidové moudrosti a selského rozumu.
2.3 Prostředí
V tomto pikareskním románu je dominantní prostředí migrační – motiv cesty je pro knihu klíčový. Jedná se o prostor reálného Španělska 16. století, osídleného běžnou populací zemědělců, pastevců, šlechty, měšťanů, kleriků, vojáků apod. Autor nechá své hrdiny putovat reálným prostorem, který velmi dobře znal ze svého života a mohl ho tudíž v díle náležitě zúročit v líčení prostředí, které je zachyceno s velkou zručností a sytostí vyjádření, jež přesto ponechává čtenáři velký prostor pro vlastní imaginaci.
2.4 Děj
Děj obou knih popisuje putování a příhody rytíře Smutné Postavy a jeho vazala Sanchy. Na cestě se rytíř setká s množstvím překážek a protivenství, které zdůrazňují rozchod iluzí s realitou. Některé příběhy odhalují pravou tvář španělské společnosti; jiné jsou literárními parodiemi na rytířské a pastýřské romány. Na konci prvního dílu se rytíř ve značně zbědovaném stavu vrátil do svého sídla, kde byl považován za nemocného. Všichni se ho snažili vyléčit tím, že o žádném rytířství nemluvili a dokonce i zazdili dveře do knihovny. Don Quijote se ale nudil a znovu se tajně vydal za rytířskými ideály. Další příběhy rytíře a zbrojnoše jsou naplněny veselými příhodami, ale jen pro ty, kdo o nich čtou. Sami hrdinové jsou totiž často biti. Vzájemné sbližování postojů obou protagonistů vrcholí ve druhém díle, během Sanchovy vlády nad ostrovem, v níž se odráží tradiční utopický motiv. Don Quijote chce nejvíc ze všeho nastolit spravedlnost, odčinit křivdy a pomáhat chudým a ubohým. Poté, co se na ke konci druhého knihy vrátili hrdinové domů, se don Quijote rozstonal a ležel téměř týden bez hnutí. Lékař jej prohlédl a zjistil, že s tím nic dělat nelze, a ponechal jej osudu. Don Quijote slábl, prozřel, zřekl se ideálů potulného rytířství, sepsal závěť a po třech dnech zemřel.
Děj prokládá autor množstvím epizodických vyprávění, jež jsou spojena motivem cesty, pouti a poznání.
3. Autor filozofující
Dlouhý a rozsáhlý prostor toho románu ponechal jeho autorovi dostatek místa k nejrůznějším filozofickým úvahám o světě, životě, lásce, ženách i mužích. Cervantes, místy sklouzávající k patosu, tu v mnoha úvahách vyjádřil svůj komplexní světonázor.
3.1 O rytířských románech
Velmi dlouho byl Cervantesův román vykládán pouze jako kritika rytířských románů, sám autor této interpretaci nahrává některými pasážemi, kdy slovy kanovníka odmítá soudobé špatné divadelní hry a rytířské romány: „ Přiznávám se, že se při čtení jich bavím, pokud si neuvědomím, že jsou to lži a bláznovství; jakmile to uvážím, zahodím nejlepší z nich do kouta a vhodil bych ji do ohně, kdybych měl možnost; zasloužily by podobného trestu, neboť jsou nepravé a podvodné, odpírajíce zdravému rozumu jako tvůrci nových společností a nového způsobu života, neboť se snaží přesvědčiti nevzdělaný lid o tom, že jsou pravdivé, ba drzé, že se odvažuji plésti hlavy urozené, jako to učinily Vaší Milosti.“ Dále autor ústy kanovníkovy rozvádí, proč těmito hrami opovrhuje - ideál nachází v Písmu, přesněji v Knize Soudců: „Kde naleznete velké pravdy a činy stejně pravdivé jako odvážné.“
3.2 Autor poučující
Don Quijote radí Sancho Panzovi: „Přijde-li hezká žena žádat tě o spravedlnost, nehleď na její slzy a neposlouchej její nářek a rozvaž dlouze podstatu její žádosti, nechceš-li, aby tvůj rozum vzal za své v jejím nářku a tvá dobrota v jejím vzdychání. Nekárej slovy ty, jež máš trestat skutky, neboť nešťastnému stačí trest sám a netřeba k němu přidávat zlé řeči.“
Bláznivost dona Quijota je často využívána jako médium spojující názory Cervantesovy se čtenářem, když autor užije slov blázna, odpouštíme mu i moralistní mudrování, kterému bychom se jinde vysmívali. V rytíři Smutné Postavy se tak prosadil Servantes – moralista. Vyzrálý muž rekapitující dílem svou moudrost a názory na život, které před nás klade z lehkostí sobě vlastní.
3.3 O lásce
Cervantes mající za vzor lásku křesťanskou, často nešťastnou a nenaplněnou, předvádí čtenáři mnohé příklady a podoby lásky. Láska dokáže člověka pobláznit, změnit jeho jednání a dokonce i zabíjet. Jako příklad skvěle poslouží nejprve domněnky Sanchovy a poté i jistota dona Quijota, který tu prezentuje vyhraněný „rytířský“ názor.
„Sancho změnil předmět řeči a řekl svému pánu: „Velmi se divím, pane, rozpustilosti Altisidory, komorné vévodkyniny; řádně ji musel zranit a probodnout ten Amor, který je prý hoch slepý, a ač má oči krhavé či spíše je nevidomý, zamíří-li do srdce, i kdyby bylo sebemenší, trefí do něho a prorazí je naskrz svými šípy. Také jsem slyšel, že se milostné šípy lámou a otupují o stydlivost a zdrženlivost dívek. Ale o tuhle Altisidoru se spíš naostřuj, než otupují.“
„Věz, Sancho,“ řekl don Quijote, „že láska nemá ohledů a nedbá rozumných hranic ve svém průběhu a že má tutéž povahu jako smrt: stejně útočí na vysoké paláce královské jako na nízké chatrče pastýřů, a když se úplně zmocní duše, první, co učiní, je, že jí odejme bázeň a stud.“
Autor před nás opět klade svůj ucelený náhled, shrnující jeho vlastní ideje čerpané z života a Bible, ve které jako křesťan nachází dokonalé příklady lásky a harmonického soužití milenců.
Dílo se skládá ze dvou částí (knih). První vydává Cervantes roku 1605 v Madridu s velkým ohlasem. Roku 1614 pak vychází Segundo tomo del ingenioso hidalgo Don Quixote de la Mancha - que contiene la tercera salida, y es la quinta parte de sus aventuras – Cervantesem nepovolené a nikdy neschválené vydání druhého dílu dobrodružství dona Quijota, které sepsal Alonso Fernández de Avellaneda3. V předmluvě knihy autor plagiátu napadá autora díla originálního. Tím je Cervantes přirozeně rozhořčen a popuzen. Narychlo se tak vybičuje k sepsání druhé části svého románu, vydaného 1615, kde v mnoha narážkách plagiát zesměšní a odsoudí. Vlastně tak můžeme Avellanedovi poděkovat, vždyť Cervantes v následujícím roce umírá!
Každá kapitola jednotlivých knih je pak uvedena krátkým popiskem, který slouží jako nepříliš věrohodné předznamenání toho, co bude v následující kapitole následovat. Autor – mystifikátor často čtenáře mate a udržuje jeho pozornost nejrůznějšími “exkluzivními” podnázvy kapitol jako: Kapitola VI., vyprávějící o příhodě dona Quijota, jeho neteře a hospodyně, jedna z nejhlavnějších kapitol celého vyprávění; Kapitola XXXIV., která vypráví způsob, jak by bylo možno osvoboditi začarovanou Dulcineu z Tobosa, což je jedna z nejkrásnějších příhod celé historie.
Je nesporné, že Cervantes svým donem Quijotem vytvořil jedno z nejtrvalejších literárních děl, které neztrácí na aktuálnosti, zábavnosti a inteligenci ani po čtyřech stoletích uplynuvších od jeho publikování. Jeho rytíř Smutné Postavy, “nejbláznivější ze všech bláznů, nejmoudřejší z mudrců“, přetrvává ve všeobecném kulturním povědomí a postupem času se stal jednou z nejstabilnějších hodnot Euroatlantické civilizačního okruhu. Jako bychom v moudrosti bláznově stále nacházeli sami sebe, své nesplnitelné ideály, které nám umírají před očima, sotva se začneme orientovat v realitě. Myšlenka donquijotsví žila, žije a bude žít ve všech, kteří naplňují své sny navzdory kouzelníkům, kteří proměnili obry ve větrné mlýny.
Poznámky
1 - Anselmo, jeho nejlepší přítel Lotario i Maritornes zemřou následkem vlastních poklesků morálních – Anselmo poprosí přítele, aby jeho ženu Maritornes svedl a vyzkoušel tak její oddanost a „pravou povahu její lásky“. Lotario dlouho odmítal, poté co k experimentu svolí, propadá krásné Maritornes celou svou duší a svého přítele zradí. Žádný z nich tedy není bez viny. Nicméně povídka končí schematickou a přepjatou scénou smrti všech jejích aktérů, čímž se už tak zdlouhavý příběh devalvuje ještě níže – na plytce moralistní varování před osudovými rozhodnutími, které mohou člověka stát život, když nebude jednat se správným ohledem ke „správným (biblickým?) mravům“.
2 - Rocinante - Kůň Quijotův. Původ slova je nejasný, „rocin“ ve španělštině znamená špatný kůň a „ante“ – před; česky jednoduše herka. Jméno Rocinante vybírá sám Quijote těsně před tím, než vyjede na první výpravu.
3 - V této knize například don Quijote přestane milovat Dulcineu z Tobosa.
DEUTSCH
1. Einleitung
Miguel de Cervantes y Saavedra veröffentlichte den ersten Teil seines grundlegenden Werkes Der sinnreiche Junker Don Quijote von der Mancha im Jahr 1605, und wir können sagen, dass sein Werk unmittelbar nach dem Erscheinen ein Bestseller wurde. Es gilt als scharfe Kritik an den damals bereits im Niedergang befindlichen Schäfer- und Ritterromanen, aus denen es unmittelbar schöpft, deren dauerhafteste Werte übernimmt und ihre Welt zugleich auf den Kopf stellt. Er führt „den ritterlichsten aller Ritter“, einen verrückten Träumer, einen verarmten Edelmann, der durch seine übermäßige Lektüre von Ritterromanen wahnsinnig geworden ist – Alonso Quijano – durch unzählige absurd-brutale Abenteuer bis zur finalen Katharsis im zweiten Teil des Romans. Don Quijote kommt wieder zu Verstand und verliert seine Ideale. Er erkennt, dass er für diese Welt zu gut ist, und stirbt.
Indem er zwei gegensätzliche literarische Typen verband – den lächerlichen Visionär, der sich in den Idealen des fahrenden Rittertums verliert und nur einer Liebe ergeben ist, und den praktischen, bodenständigen Menschen, der allein an seine Familie und an die Sättigung seines leeren Magens denkt – schuf der Autor ein nahezu unsterbliches Werk. Sehen wir uns nun genauer an, was Václav Černý einst als „den endgültigen Roman“ bezeichnete.
2. Handlung
2.1 Der Erzähler
Die Figur des allwissenden Erzählers – des Autors selbst – führt den Leser durch das gesamte zweibändige Werk. Damit schafft der Autor Raum für häufige Abschweifungen vom eigentlichen Handlungsstrang. Die Erzählung ist durchsetzt mit Reflexionen über Liebe, Macht, Geld usw. Cervantes – ein Bewunderer bukolischer Erzählungen, die unerfüllte Liebe und das „reine“ Landleben idealisierten – schweift oft vom Hauptgeschehen zu philosophischen Betrachtungen über das Schicksal leidender Liebender ab.
Diese Art des Erzählens mag uns heute veraltet, langsam und manchmal gar kindlich oder absurd erscheinen. Ein gutes Beispiel ist Die Geschichte des neugierigen Mannes, die den anwesenden Priester so fasziniert. Darin idealisiert der Autor die „unzerstörbare Unzufriedenheit“ des Menschen, das Streben nach unerreichbarer Vollkommenheit. Das Liebesdreieck der Erzählung endet im Tod, den die Figuren als Preis für ihr moralisches Versagen zahlen. Cervantes preist die Geschichte durch den Mund des Priesters in den Himmel, als wolle er dem Leser die Möglichkeit nehmen, sich eine eigene Meinung zu bilden. Diese Übertreibung bleibt jedoch einzigartig innerhalb des Buches und ist daher verzeihlich.
Der Erzähler führt uns mit beinahe naturalistischer Distanz durch das Werk, studiert die Figuren, denen Don Quijote begegnet, mit einer Art wissenschaftlicher Neugier. Er skizziert ihre Persönlichkeiten und Lebensgeschichten schlicht und überlässt dem Leser das Urteil.
Dieser kontemplative, abschweifende, philosophische Erzähler kann als Vorläufer des allwissenden Erzählers gesehen werden, der für den realistischen Roman so charakteristisch ist.
2.2 Figuren
Die Charakterisierung der Figuren im Don Quijote könnte leicht eine eigene Studie füllen; deshalb konzentriere ich mich hier nur auf die beiden Hauptfiguren – Sancho Panza und Don Quijote.
2.2.1 Don Quijote von der Mancha
Don Quijote ist ein verarmter Edelmann aus der Region La Mancha. Groß, mager, mit runzlig-gelblicher Haut, eingefallenen Wangen und Spitzbart. Um die fünfzig Jahre alt, verliert er nach der Lektüre zahlloser Ritterromane den Verstand und beschließt, die Ideale des längst untergegangenen Rittertums wiederzubeleben. Er wählt eine Mähre, Rocinante, als sein Streitross, rüstet sich mit Ritterrüstung und ersetzt schließlich den berühmten Helm Mambrinos durch ein gewöhnliches Barbierbecken. Aus den Romanen erfährt Quijote alles über die „wahre Liebe“ und erwählt eine einfache Bäuerin zu seiner Dame, die er in Dulcinea von Toboso umbenennt – die einzige Herrin seines Herzens, der er im ganzen Roman treu bleibt.
An dieser Stelle endet jede einfache Charakterisierung. In Don Quijote können wir einen Narren sehen, der sich an falschen Idealen berauscht, einen Träumer, der einer unerreichbaren Vision nachjagt, oder eine Parodie aller fahrenden Ritter. Andererseits verhält sich Cervantes’ Held in manchen Situationen wie ein reflektierender Philosoph, ein weiser Prophet, der das wahre Wesen der Ereignisse erkennt. Er ist ein Mensch, der – obwohl wahnsinnig – nicht völlig in den Wahnsinn abgleitet, fest an seinen Idealen festhält und von vollkommener Ehrlichkeit und moralischer Reinheit ist. Václav Černý drückte es so aus:
„Don Quijote ist lächerlich, denn er ist der Zerstreuteste unter den Zerstreuten, und seine Zerstreutheit – seine Vernachlässigung der Realität – ist fest um einen zentralen Gedanken organisiert, um seinen ritterlichen Traum. Daher folgt seinen Missgeschicken eiserne Logik, und sein Lächerliches wächst: Das Leben lauert auf jede Gelegenheit, ihn zu Fall zu bringen, und fordert unser Gelächter heraus.“
Don Quijote gebietet Respekt durch sein Streben nach menschlichen Idealen. Er wurde zum Symbol reiner Seele, und der Begriff „Quijotismus“ zum Symbol des vergeblichen Kampfes um unerreichbare Ideale. Noch einmal mit Černý:
„Der Quijotismus ist eine große Idee. Er ist der Sieg der Ewigkeit über die Zeitlichkeit, des Ideals über die Realität, des Geistes über die Materie. Er ist die Niederlage des Yankee-Mammon und der Triumph der Geistlichen.“
2.2.2 Sancho Panza
Ein Bauer aus demselben Dorf wie der Ritter vom traurigen Gesicht, gedrungen, dicklich, ungebildet. Ehemann von Teresa Panza, Vater von María Panza. Er tritt in die Handlung als einfältiger Dorfbewohner ein, der ständig Wörter verwechselt (eine Eigenschaft, die in vielen Situationen komische Effekte hervorruft:
„‚Ich weiß nicht, was eructar heißt,‘ sagte Sancho. Don Quijote antwortete: ‚Eructar, Sancho, heißt rülpsen. Aber es ist eines der hässlichsten Wörter der spanischen Sprache. Deshalb weichen die Gebildeten ins Latein aus und sagen statt rülpsen eructar, und statt Rülpser eructatio.‘“).
Sancho redet unaufhörlich, und seine einzige Bildung scheint in seinem unerschöpflichen Vorrat an Sprichwörtern zu liegen, die er wahllos in Gesprächen verstreut und so seine Gegner überrollt. Mit der Zeit übernimmt er viele Ideen Quijotes und macht eine psychologische Entwicklung durch – vom einfachen Bauern über seine kurze Herrschaft über eine „Insel“ bis zum Erben des ritterlichen Vermächtnisses.
Sancho ist mindestens so vieldeutig wie der Titelheld. Er schwankt zwischen zahllosen Rollen. Vom einfältigen Bauern – fast schon eine Parodie seiner selbst – wird er allmählich zu einem denkenden Menschen, der jedoch den Schleier der Selbsttäuschung nicht erkennt und am Ende des Buches selbst die Ideale des Rittertums übernimmt, das Banner des Wahnsinns, des Träumens und des Idealismus weitertragend.
In Sancho verschlüsselte Cervantes einen Schatz an Volksweisheit, der mündlich weitergegeben wurde und so stark ist, dass selbst Sanchos Torheiten und Geschwätz ihn nicht mindern können. „Sanchismus“ wird daher als eine Art Skepsis verstanden. Sancho selbst wird als Verkörperung bäuerlicher Weisheit und des gesunden Menschenverstands interpretiert.
2.3 Umgebung
In diesem pikaresken Roman ist die dominante Umgebung eine migratorische – das Motiv der Reise ist für das Werk zentral. Es handelt sich um den realen Raum Spaniens des 16. Jahrhunderts, bevölkert von Bauern, Hirten, Adeligen, Bürgern, Klerikern, Soldaten usw. Der Autor lässt seine Helden durch eine reale Landschaft wandern, die er aus seinem eigenen Leben sehr gut kannte und daher mit großem Geschick und reicher Ausdruckskraft schildern konnte, dabei jedoch stets genug Raum für die Imagination des Lesers ließ.
2.4 Handlung
Die Handlung beider Bücher beschreibt die Reisen und Abenteuer des Ritters vom traurigen Gesicht und seines Knappen Sancho. Auf ihrem Weg stoßen sie auf zahlreiche Hindernisse und Widrigkeiten, die den Gegensatz von Illusion und Realität verdeutlichen. Manche Episoden enthüllen das wahre Gesicht der spanischen Gesellschaft; andere sind literarische Parodien auf Ritter- und Schäferromane.
Am Ende des ersten Teils kehrt der Ritter stark lädiert in sein Heim zurück, wo er für krank gehalten wird. Alle versuchen, ihn zu heilen, indem sie jedes Gespräch über das Rittertum vermeiden und sogar die Tür zur Bibliothek zumauern. Doch Don Quijote langweilt sich und zieht heimlich wieder los, um seine ritterlichen Ideale zu verfolgen.
Die weiteren Abenteuer des Ritters und seines Knappen sind voller lustiger Episoden – jedoch nur für die Leser; die Helden selbst werden oft geschlagen. Die Annäherung der beiden Protagonisten kulminiert im zweiten Teil, während Sanchos Herrschaft über die „Insel“, in der sich ein traditionelles utopisches Motiv widerspiegelt. Don Quijote will vor allem Gerechtigkeit schaffen, Unrecht wiedergutmachen und den Armen und Schwachen helfen.
Als die Helden am Ende des zweiten Buches heimkehren, erkrankt Don Quijote schwer und liegt fast eine Woche bewegungslos im Bett. Der Arzt untersucht ihn, erklärt den Fall für hoffnungslos und überlässt ihn seinem Schicksal. Don Quijote wird schwächer, erkennt die Wahrheit, verzichtet auf die Ideale des fahrenden Rittertums, verfasst sein Testament und stirbt nach drei Tagen.
Der Autor durchsetzt die Handlung mit zahlreichen episodischen Geschichten, die alle durch das Motiv der Reise, der Pilgerschaft und der Erkenntnis verbunden sind.
3. Der philosophierende Autor
Der lange und weite Raum des Romans ließ dem Autor genügend Platz für verschiedenste philosophische Betrachtungen über Welt, Leben, Liebe, Frauen und Männer. Cervantes, der stellenweise ins Pathetische abgleitet, drückt in vielen Reflexionen seine komplexe Weltsicht aus.
3.1 Über Ritterromane
Lange Zeit wurde Cervantes’ Roman ausschließlich als Kritik an den Ritterromanen gelesen. Der Autor selbst bestärkt diese Interpretation, etwa wenn er durch die Worte eines Kanonikers zeitgenössische schlechte Theaterstücke und Ritterromane verwirft:
„Ich gestehe, dass ich mich beim Lesen amüsiere – solange ich nicht bedenke, dass es Lügen und Torheiten sind. Sobald ich dies bedenke, werfe ich selbst das beste davon in die Ecke und würde es ins Feuer werfen, wenn ich könnte. Sie verdienen eine solche Strafe, denn sie sind unwahr und betrügerisch und widersprechen der Vernunft, indem sie sich anmaßen, neue Gesellschaften und neue Lebensweisen zu schaffen. Sie versuchen, das einfache Volk davon zu überzeugen, dass sie wahr seien, ja sogar wagen sie, die Köpfe der Edlen zu verwirren, wie es auch bei Eurer Gnaden der Fall war.“
Darüber hinaus erklärt der Kanoniker, warum er diese Werke verachtet – sein Ideal findet er in der Bibel, genauer im Buch der Richter:
„Dort findet ihr große Wahrheiten und Taten, so wahr wie kühn.“
3.2 Der belehrende Autor
Don Quijote ermahnt Sancho Panza:
„Wenn eine schöne Frau zu dir kommt und Gerechtigkeit verlangt, dann achte nicht auf ihre Tränen und höre nicht auf ihr Klagen, sondern überlege sorgfältig das Wesen ihrer Bitte. Sonst könnte es geschehen, dass dein Verstand in ihrem Weinen und deine Güte in ihren Seufzern untergeht. Tadeln sollst du nicht mit Worten die, die du mit Taten bestrafen musst; denn dem Unglücklichen genügt die Strafe selbst, und es bedarf keiner bösen Worte dazu.“
Die Verrücktheit Don Quijotes dient oft als Medium, das Cervantes’ eigene Ansichten zum Leser trägt. Da die Worte aus dem Mund eines Narren kommen, verzeihen wir selbst moralistische Betrachtungen, die wir sonst belächeln würden. So tritt Cervantes – der Moralist – im Ritter vom traurigen Gesicht hervor: ein gereifter Mann, der in seinem Werk seine Weisheit und Lebensanschauungen zusammenfasst und sie uns mit seiner typischen Leichtigkeit vor Augen führt.
3.3 Über die Liebe
Cervantes, der die christliche, oft unglückliche und unerfüllte Liebe als Vorbild nahm, zeigt dem Leser viele Formen und Beispiele der Liebe. Liebe kann den Menschen verwirren, sein Handeln verändern und sogar töten. Ein Beispiel sind Sanchos Vermutungen und später Don Quijotes feste Überzeugung, die hier eine „ritterliche“ Ansicht vertritt:
Sancho sagt zu seinem Herrn:
„Sehr wundere ich mich, Herr, über die Ausgelassenheit der Altisidora, der Kammerfrau der Herzogin. Gewiss muss Amor, jener blinde Knabe, sie schwer verwundet und durchbohrt haben. Und obgleich er blinde Augen hat, so trifft er doch, wenn er zielt, selbst das kleinste Herz mitten hinein mit seinen Pfeilen. Ich habe auch gehört, dass Liebespfeile an der Scham und Zurückhaltung der Mädchen zerbrechen und abstumpfen. Aber an dieser Altisidora scheinen sie sich eher zu schärfen als abzustumpfen.“
Darauf Don Quijote:
„Wisse, Sancho, dass die Liebe keine Rücksicht kennt und auf ihrem Weg keine vernünftigen Grenzen achtet. Sie ist von derselben Natur wie der Tod: Sie dringt ebenso in königliche Paläste wie in die niedrigen Hütten der Hirten ein. Und wenn sie die Seele völlig ergreift, so ist das Erste, dass sie ihr die Furcht und die Scham nimmt.“
Der Autor legt uns damit erneut seine umfassende Sicht auf die Liebe vor – gespeist aus dem Leben und der Bibel, in der er als Christ die vollkommenen Beispiele von Liebe und harmonischem Zusammenleben fand.
4. Aufbau des Romans
Das Werk besteht aus zwei Teilen (Büchern). Den ersten veröffentlichte Cervantes 1605 in Madrid mit großem Erfolg. 1614 erschien jedoch Segundo tomo del ingenioso hidalgo Don Quixote de la Mancha – que contiene la tercera salida, y es la quinta parte de sus aventuras, eine nicht autorisierte und nie von Cervantes anerkannte Fortsetzung des zweiten Teils, verfasst von Alonso Fernández de Avellaneda. In dessen Vorwort griff der Plagiator Cervantes selbst an, was diesen empörte und beleidigte. Cervantes ließ sich dadurch zu einer schnellen Vollendung seines eigenen zweiten Teils bewegen, der 1615 erschien und zahlreiche Spott- und Schmähstellen gegen Avellaneda enthält. In gewisser Weise können wir Avellaneda dankbar sein – Cervantes starb bereits im folgenden Jahr!
Jedes Kapitel beider Bücher wird durch eine kurze Ankündigung eingeleitet, die als wenig verlässliche Vorausschau auf das Kommende dient. Der Autor – ein Meister der Mystifikation – verwirrt den Leser oft und hält seine Aufmerksamkeit mit „exklusiven“ Untertiteln wach, etwa:
-
„Kapitel VI., das von Don Quijote, seiner Nichte und der Haushälterin erzählt, eines der wichtigsten Kapitel der gesamten Geschichte.“
-
„Kapitel XXXIV., das beschreibt, wie man die verzauberte Dulcinea von Toboso erlösen könnte, eine der schönsten Episoden der ganzen Geschichte.“
5. Schluss
Es ist unbestreitbar, dass Cervantes mit seinem Don Quijote eines der dauerhaftesten literarischen Werke geschaffen hat, das auch nach vier Jahrhunderten nichts von Aktualität, Witz und Geist verloren hat. Sein Ritter vom traurigen Gesicht, „der verrückteste aller Narren, der weiseste aller Weisen“, bleibt fest im kulturellen Gedächtnis verankert und wurde im Laufe der Zeit zu einem der stabilsten Werte des euroatlantischen Kulturraums.
Als fänden wir in der Weisheit des Narren immer wieder uns selbst, unsere unerfüllbaren Ideale, die uns vor Augen sterben, sobald wir beginnen, uns in der Realität zu orientieren. Der Gedanke des Quijotismus lebte, lebt und wird leben in allen, die ihre Träume verwirklichen – trotz der Zauberer, die Riesen in Windmühlen verwandeln.
Anmerkungen
1 – Anselmo, sein bester Freund Lotario und Maritornes sterben als Folge ihrer eigenen moralischen Verfehlungen. Anselmo bittet seinen Freund, seine Frau Maritornes zu verführen, um so ihre Treue und die „wahre Natur ihrer Liebe“ zu prüfen. Lotario weigert sich lange, gibt schließlich nach und verliebt sich völlig in Maritornes – und verrät damit seinen Freund. Keiner von ihnen ist ohne Schuld. Die Geschichte endet mit einem übertriebenen, schematischen Tod aller Figuren und sinkt so zu einer platten moralistischen Warnung vor folgenschweren Entscheidungen, die das Leben kosten können, wenn man nicht die „richtigen (biblischen?) Sitten“ beachtet.
2 – Rocinante – Don Quijotes Pferd. Der Ursprung des Namens ist unklar: „rocin“ bedeutet im Spanischen schlechtes Pferd, „ante“ = davor; auf Deutsch einfach: Mähre. Den Namen Rocinante wählt Don Quijote selbst unmittelbar vor seiner ersten Ausfahrt.
3 – In Avellanedas Buch hört Don Quijote z. B. auf, Dulcinea von Toboso zu lieben.
Comments
Post a Comment
Thank you / Děkuji / Danke for the comments and your time spent with my art
in case of any further inquires or bussiness offers, contact me anywhere on my socials <3